Komunistka ve mně

Viděla jsem ji naposled v dřevěné rakvi se skleněným víkem. Pak jsem ji ještě občas zahlédla ve snu, jak mi kyne svým pařátem s nehtem namalovaným na červeno a syčí: „Stejně jsi komunistka!“

Podnikatelka a spekulantka s pozemky, dcera známého pražského sochaře, která utekla před komunisty po osmačtyřicátém do Argentiny, nenadávala jen mně. Nenáviděla všechno, co přišlo z Čech. „Je úplně jedno, že jste měli tu vaši slavnou sametovou revoluci a že jsi nikdy nebyla ve straně!“ Tvrdila, že komunisti mi celé dětství ve škole vymývali mozek. Teď mi to občas vrtá hlavou.

Česko je totiž pátá nejvíce rovnostářská země na světě. Argentina je ve stejné statistice OSN třicátá devátá. A nikdy se tady nepřemýšlelo o tom, jestli je, nebo není morálně správné být bohatý. Bohatství je přece zárukou slušného života. Buď, a nebo. Chudý, nebo milionář. Střední třída – to slovo má nádech příští ekonomické krize. A za krizí, která se v Argentině opakuje s železnou pravidelností každých deset let, se přes okraj chudoby přehupují výhradně ti, co jsou někde mezi, tedy ve středu. Zlatá střední cesta se nevyplácí. Končí totiž často ve slumu.

Když mě každou sobotu čtyřleté, bosé dítě tahá v autobuse za rukáv a strká mi do dlaně papírek s nakresleným Ježíškem a chce za něj drobné, dávná komunistka s vymytým mozkem ve mně zoufale křičí: „Co tady dělá samo? Kde je nějaká obrýlená sociální pracovnice?“ Autobus právě projíždí největší místní „vesnicí mizerie“. Na jejím okraji je zrovna trh, kde jakési vychrtlé stíny lidí prodávají jídlo z druhé a šatstvo ze čtvrté ruky. Komunistka ve mně se mlátí kladivem do hlavy, napichuje se na srp a řve: „Srovnejte tu bídu se zemí! Proč jim stát nedá práci? Postavte někdo panelák, kde jim nebude zima!“ Na rohu se vynoří zbrusu nový evangelický chrám. Pořídily ho za desátky věřící stíny. A v neděli si tam jdou poslechnout, že osud řídí výhradně Bůh. Komunistka ječí: „Vždyť vám lžou! Je to podvod! Jsou to falešné řeči a naděje!“

„Tak vidíš,“ ušklíbne se žena v rakvi. Zašermuje pařátem a pokračuje: „Dala bys té verbeži vzdělání, doktory zadarmo, jídlo, jen aby ses na ně nemusela dívat, co?“ A můj kdysi dávno vymytý mozek jí automaticky odpovídá, že ano.