Francie, sladká Francie
K východním „bratrům“ možná Čechy táhlo pokrevní slovanství i jazyková blízkost, oblibu Francie těmito atributy ovšem vysvětlit nelze. A přece tato kulturně i lingvisticky značně odlišná země měla zcela klíčový význam ideálu v době formování první české inteligence, pro kterou se stala vzorem při budování národní identity.
V době vrcholícího stalinismu básník Jaroslav Seifert v jedné pražské vinárně prohlásil: „Raději Francouze, který blije, než Rusa, který tančí.“
K východním „bratrům“ možná Čechy táhlo pokrevní slovanství i jazyková blízkost, oblibu Francie těmito atributy ovšem vysvětlit nelze. A přece tato kulturně i lingvisticky značně odlišná země měla zcela klíčový význam ideálu v době formování první české inteligence, pro kterou se stala vzorem při budování národní identity. Je proto na místě ptát se, kdy a proč se vlastně Francie pro Čechy proměnila v tak uhrančivě přitažlivý magnet.
Častou odpovědí bývá odkaz na první světovou válku. Díky versailleskému míru svět přece potvrdil existenci Československa, které už předtím jako první uznala Francie.
Kořeny českého frankofilství jsou však daleko hlubší, říká historik Stéphane Reznikov v právě vydané knize Frankofilství a česká identita 1848–1914. Jak ukazují letopočty, duchovní i jazykové přilnutí Čechů k Francii začalo už v dobách habsburské monarchie a netýkalo se zdaleka pouze české šlechty. Národním obrozencům frankofilství posloužilo jako účinný nástroj proti poněmčování i v důsledněji praktikované deslavizaci.
Obrozenci skrze francouzštinu i myšlenky francouzských osvícenců a revoluce rovněž profilovali svoji pasivní rezistenci vůči Vídni. Jinými slovy, frankofilství se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
