Diskuse s Helenou Třeštíkovou

Jak přistupujete k filmovému střihu? Dokument může střihem ztratit odkaz na svoji původní autentičnost.

JAN ZACHARIÁŠ ([email protected])

Střih je vždy interpretace. V časosběrném filmu zůstává vždy zachována časová posloupnost, ale jednotlivé etapy se krátí. Moje snaha je pochopit smysl zaznamenaného příběhu a ani krácením ho nezbavit původní autentičnosti. Práce ve střižně je klíčová, tam se příběh tvoří a tam probíhá „boj“ o zachování podstaty příběhu ve zkratce. Bez zkratky by to bylo nekonzumovatelné.

Jak se vypořádáte s mnohdy smutnými závěry vašich dokumentů? Jak by vypadal váš sestřih vlastního života?

AMÁLIE JOSEFÍNA ([email protected])

Točím život, jak jde, a rozhodně neusiluji o tragická vyznění. Je zajímavé mluvit s natáčenými lidmi o jejich pocitu z natočeného materiálu a často to reflektují podobně, jak naznačujete – vidí vlastní příběh nově a je to možná zajímavý impulz k sebezpytu. Sama na sebe se takto nedokážu podívat, to by musel dělat někdo jiný, já si píšu dlouhodobě deníky a v nich si dělám podobnou „terapii“. Ostatně deníky mě kdysi přivedly k nápadu točit časosběrné filmy.

Co pro vás bylo na tvorbě dokumentu René vůbec nejtěžší? Nestal se snímek vaší snahou Renému pomoci tak trochu dokumentem i o vás?

JAROSLAV KLOFÁČ

Ten film se s různými přestávkami točil 20 let. Za tu dobu jsem prošla všemi možnými náladami, pocity. Nejtěžší byl opakovaný pocit beznaděje, že příběh se ne a ne pohnout k nějakému záchytnému bodu, že se stále opakují stejné chyby, že René NECHCE být jiný. Asi se tam za tu dobu otiskly některé mé činy, občas vedeme s Reném dialog. Vztah režiséra a sledované osoby je jedním z důležitých témat dokumentu a věcí, kterou stále víc promýšlím.