České a nečeské pivo

Jak české je české pivo? Pivovary sice mohou nově žádat o chráněné zeměpisné označení „české pivo“, což ale nic nemění na tom, že na něm zase tak moc českého není. Asi tři čtvrtiny u nás vyprodukovaného „českého piva“ vyrobí nadnárodní společnosti. Pivo stejných značek navíc vyrábějí ještě v cizině: Velkopopovický Kozel se vaří ve vesničce, kam chodil na pouť kocour Mikeš, a také v pivovarech v Rusku a Maďarsku; než by tam Mikeš s prasátkem Pašíkem došli, dávno by skončili pod kamionem. Taktéž starý Prazdroj z Plzně nemusí vůbec být z Plzně, nýbrž z Ruska nebo Maďarska.

Ono Evropou chráněné české pivo je ležák plzeňského typu. Je pro něj typické použití ječného sladu, způsob kvašení zvaný spodní a některé další technologické speciality. Technologii vymyslel v Plzni v roce 1842 bavorský sládek Josef Groll a jeho ležák se začal šířit jako „bavorské pivo“. Definitivně vytlačil to, co bylo českým pivem od středověku, totiž pivo z pšeničného sladu.

V posledních letech se čeští pivaři k pšeničnému pivu však zase vracejí. A také malé a nejmenší pivovary s tímto pivem začínají experimentovat. Největším producentem u nás je Primátor Náchod, který ho vyrábí pod značkou Weizen. Oceňována jsou i pšeničná piva z méně známých pivovarů, například z Heroldu v Březnici, z Pivovarského domu v Ječné ulici v Praze anebo z Klášterního pivovaru na pražském Strahově. Tamního Svatého Norberta ohodnotilo několik pivařů i na mezinárodním recenzním serveru www.ratebeer.com. Obdivují jeho „překrásně banánové aroma“.

Pro konzervativní pivaře jsou v pšeničných pivech trochu moc cítit kvasnice a tvrdí o nich, že smrdí. A tak co je pro někoho vůně banánů, je pro někoho puch, pšeničné je pro někoho české a pro někoho je zase české jiné, všechno je relativní a absolutní je zřejmě jedině pivo.