Ale babi...

Lidí nad šedesát pět let je u nás kolem 1,5 milionu, část z nich má vnoučata a ta jim k jejich radosti říkají „babi“ a „dědo“. Jakmile ale tohle slovo zazní z profesionálních úst pečovatelky, moc milé to není. Znamená to, že se systémem péče o staré lidi je to v nepořádku víc, než se všeobecně myslí.

Že seniorům v institucích nehrozí jen dehydratace nebo hlad, ale třeba také nezdvořilé oslovování. Že jídlo nakonec nejspíš dostanou, ale jen stěží si ho snědí u stolu. Pít budou z umělohmotného hrnku, vyměšovat budou za asistence pěti dalších lidí, a když už budou mít to štěstí, že si dojdou sami na toaletu, musí si s sebou nosit vlastní toaletní papír.

Protože instituce pro staré jsou docela slušně zařízené na krmení a napájení. Ale jestli na něco ve své většině zařízené nejsou, tak jsou to příjemné lidské pocity, libost a potěšení, dá se říci wellness, za kterým dnes uhání celá společnost (viz také text v rubrice Trendy na str. 60–61).

Jenže senioři ve stadiu disability, tedy odkázaní na cizí obsluhu, už nikam neuhánějí. V mnoha ústavech nepovažují proto za nutné ani je obléci, a tak tráví celý den v pyžamu. Obecně je se starým člověkem nejméně práce, pokud leží, proto se v posteli většinou servíruje také oběd a večeře. Taková večeře může být krajíc chleba, tavený sýr a umělohmotný nůž, kterým chleba sice nejde namazat, natož pokrájet, ale zase se nemusí mýt. Večeře také nesmí být později než v pět nebo půl šesté a pak se do postelí zažene veškeré osazenstvo a vytáhnou se jim postranice jako zlobivým dětem.

V péči o staré lidi obecně chybí peníze. A i když se najdou, nemusí být vyhráno. Třeba LDN ve Vojkově u Prahy byla před časem důkladně opravená. Jenže skříně na šaty se do pokojů nevešly. Takže když chtěl klient vyjít parádním bezbariérovým východem na zahradu, musel požádat o vydání kabátu z jakéhosi tajného skladu. A komu by se chtělo žádat ošetřovatelku, která před chvílí pronesla větu „vona snad ani neumí spolknout prášek“.

Zajímavá situace nastane, když do světa starých zavítá člověk z příjemně zařízeného světa venku. Tak přišel na návštěvu do ošetřovatelského centra v Praze 10 tehdejší obvodní starosta Milan Richter. S babičkami se vyfotografoval a rozdal jim dárkové balíčky, kde byly drobnosti, které dělají život hezčím. Třeba lahvička šampaňského a káva. Jenže jednu věc nedomyslel. Co s kávou v prostředí, kde při pouhém pokusu proniknout do kuchyně uslyšíte káravé „babi“.