Smrtící pohostinnost

„Ale pivo si dáš, ne?“ „Teď? V osum ráno? Dyť už mám kafe.“ „Ale prosim tě, dyť ty to zvládneš…“

Když jste návštěva, která nechce urazit hostitele a důležitého aktéra vašeho dokumentu v jedné osobě, musíte se na české vsi lecčemu naučit. Třeba pít turka a zapíjet ho pivem, což by vás za normálních okolností ani ve snu nenapadlo.

Při návštěvě slovenské východňárské vesnické domácnosti je to „ještě horší“. Hned mezi dveřmi dostanete panáka „vynikajúcej domácej pálenky“. Ten se nesmí odmítnout, jako výmluva funguje jen „šoférovanie“, a to ještě ne vždy. Než dojdete do „obývačky“, už máte v žaludku první předkrmy takové kalorické hodnoty, že by nasytily průměrnou indickou rodinu.

Po usednutí ke stolu vám dojde, že je opravdu zle. Polévka s několikakilovými kusy masa je vám naservírována po okraj talíře velikosti středního akvária. Pokud jste dokázali pozřít tento chod až do dna a myslíte si, že teď už to nějak přežijete, jste na omylu. Tři druhy masa. Kopec brambor. Litr vynikající omáčky. A to všechno v biokvalitě z doma vypěstovaných surovin a živočichů. To se vám ani nechce odmítnout, jenže žaludek zvyklý na bagety hlásí přetížení. Musíte odmítnout přídavek. Je to otázka vašeho života a smrti.

Babička, tetička, otec, tři děti, neustále kmitající matka – ti všichni se od této chvíle stanou vašimi nelítostnými katy: „Ale daj si eště malý kúsok, si taká chudá, ktovie, čo tam v tej Prahe jetě.“ Máte je rádi, nechcete je urazit, pokoušíte se dojíst. Nejde to. Dobrá, připouštíte, že kávu možná zvládnete. Je to turek, takzvaná „riadna káva“, tentokráte díky Bohu bez lahváče. K „riadnej“ přichází fantastický makový dezert a další stupeň nátlaku na konzumaci. A nakonec „kapúrková“! Poslední neodmítnutelný panák před odchodem, který opravdu nejde odmítnout.

Pohostinnost je fenomén, který z životů běžných Západoevropanů pozvolna mizí. Když se zeptáte návštěvy „Co si dáš?“, už jste mimo hru, kterou vaši předkové hráli mnoho set let. Host do domu, Bůh do domu. Na východním Slovensku lidé chodí často do kostela a umějí pohostit tak, jak jsem to dlouho nezažila. Jejich pohostinnost ale možná není jen projevem nebývalé srdečnosti, ale i určitým druhem obrany před nově příchozími. Před naším možným nepřátelstvím, před pomluvou a před naší kamerou.

Příští týden píše Hana Librová