Ropák v Kremlu

Před lety se autor tohoto textu ptal jednoho Rusa, jak se v Česku cítí. „U vás je to bez problémů,“ prohlásil. „Češi na moji ruštinu reagují lhostejně nebo dokonce vstřícně. To není jako v Polsku nebo v Lotyšsku, kde jsou lidé podráždění, když naši řeč slyší.“

Totéž zřejmě platí i dnes, kdy je Praha a některá další česká města plná Rusů. Jezdí k nám rádi a stále víc a to je dobře. Jezdí k nám v čase, kdy jejich vláda hrozí, že na nás namíří své rakety, pokud se budeme starat, jako nezávislý a svébytný stát, o svoji bezpečnost. Jezdí k nám v čase, kdy jejich vláda a podniky bezprostředně po podpisu smlouvy o stavbě amerického radaru omezily životně důležité dodávky ropy.

Dají se tedy mladí usměvaví Rusové v pražských ulicích beze zbytku oddělit od brežněvovsky arogantního chování jejich vlády? Nebo jinak řečeno: kdo z těch dvou je dnes směrodatnějším reprezentantem bývalého okupanta? To je otázka, na kterou jako by si Češi momentálně neuměli odpovědět.

Náš vztah k Rusku je pozoruhodně ambivalentní. Ruské firmy nepouštíme do privatizace důležitých podniků a mapování ruských aktivit patří k podstatné agendě zdejších tajných služeb. Přitom Češi mnohem rychleji než jiní východní Evropané hodili vzpomínky na Brežněva za hlavu a zdejší levice s aktivisty z hnutí Ne základnám zcela bezelstně hrají ve sporu o radar ruskou hru. A pokud jde o vysazení dodávek ropy, média s úlevou citovala výzvu ruského vůdce …