Po roce opět spolu

„Jezdím sem třicet sedm let a pořád je to skvělý!“ Nohy Jindry Fryntové odpočívají ležérně přehozené přes jejího muže, za ní se tyčí karavan umně propojený se stanem, na plastovém stolku se vyjímá borůvková bublanina a turek a před očima se skví výhled na skalami sevřené Slapy. „Je tady krásně a není to drahé. Teda pokud nezačne pršet. To pak přijdou na řadu karty a člověče,“ dodává paní Jindra, povoláním zdravotní sestra. Její manžel Jaroslav, mimo dovolenou dělník v automobilce, souhlasně přikyvuje.

Jsme kousek od Prahy, v letovisku nazývaném Nová Živohošť, a Fryntovi a jejich dvě děti patří mezi statisíce Čechů, kteří dávají každé léto přednost tuzemské dovolené. A kteří vždy na dva měsíce mění ospalé místo, jako je Nová Živohošť, k nepoznání.

Vždyť jsou mladí

Nová Živohošť na Slapech je živou ukázkou toho, k čemu Čechy zformovala léta komunismu, kdy cestování na Západ patřilo jen vyvoleným. Louky jsou poseté pestrobarevnými stany. Nepojízdné karavany s televizními anténami a stanovou nadstavbou, představující předsíň a spižírnu dohromady, kralují půlce živohošťského břehu. Hnědobílé dvojchatky s verandou, pamatující pionýry s červenými šátky, vzhlíží k těžkopádné hlavní budově z kombinace dřeva a betonu, patřící dříve ROH. A vodní plocha plná motorových člunů, hausbótů, surfařů a otužilých plavců vypadá, že…