Středoevropský osud

Málokterý osobní příběh se tak ztotožňuje s osudem své země a střední Evropy vůbec jako život polského historika a politika Bronislawa Geremka, který zemřel tragicky minulý týden ve věku 76 let. Evropa vzdala hold odvážnému a vlivnému intelektuálovi v politice, který se významně podílel na hnutí odporu Solidarita v osmdesátých letech a později jako ministr zahraničí připravil návrat své země do evropského společenství. Poklonu lze doplnit třemi postřehy.

Geremek jako jeden z mála přežil věznění ve varšavském ghettu (jeho otec se nevrátil z Osvětimi) a věděl, jak důležitý je dialog historiků a společnosti týkající se traumat druhé světové války v rámci projektu sjednocování Evropy.

Jako řada dalších polských intelektuálů jeho generace (Leszek Kolakowski nebo Zygmunt Bauman) hledal po válce v komunismu naději na překonání destruktivního potenciálu nacionalistického běsnění a zároveň se rozhodujícím způsobem přičinil o jeho rozklad a pád. Definitivně se s komunistickou stranou rozešel v roce 1968, když zažil v Polsku nástup antisemitského „nacionálkomunismu“ a účast polské armády na okupaci Československa.

Od té doby byl aktivní při vzniku disentu a opozičního hnutí: ve Výboru na obranu dělníků (KOR) s Jackem Kurońem a Adamem Michnikem a v tzv. „létající univerzitě“, kde vyhození univerzitní učitelé pořádali „bytové semináře“ pro studenty.

V roce 1980 se stal hlavním poradcem Lecha Walesy a vedení hnutí Solidarita a byl za to po Jaruzelského převratu dva roky vězněn. V roce 1989 se s Tadeuszem Mazowieckim stal klíčovou postavou při vyjednávání u „kulatého stolu“, které otevřelo cestu ke svobodným volbám a demokratickým změnám. „Mimořádnost polské situace,“ řekl tehdy, „je, že dělá nemožné nezbytným.“

Stal se symbolem

Po roce 1989 se Geremek stal (s Václavem Havlem) téměř ojedinělou výjimkou intelektuála, který přišel z disentu a obstál v novém politickém kontextu. Zatímco většina intelektuálů opustila politickou scénu na začátku devadesátých let, Geremek posledních dvacet let ovlivňoval politickou debatu v zemi. Je pravda, že jeho záměr udělat z Unie Svobody středový liberální politický subjekt, který by se vymezoval jak vůči postkomunistické levici, tak vůči konzervativní národovecké pravici, neuspěl.

Ale čím tvrději na něj bratři Kaczynští osobně i politicky útočili, tím bylo mimo Polsko jasnější, že nejvýznamnější a nejvlivnější evropský poslanec z nových členských zemí se stal symbolem něčeho, co ho přesahovalo: světlé stránky demokratické změny střední Evropy.