Spolu, tam dolu, tou peřejí

Celý rok se těšili na tuhle chvíli a ani ženoucí se bouře je od ní nemůže odradit. Zástup nadšenců hází právě vypůjčené kánoe a rafty na hladinu Ohře a průtrž valící se z mračen je jim pro smích. „To nás nerozhází, na vodu jsme zvyklí,“ volá šéf celé flotily Petr Sýkora. Mezi jeho pětadvaceti svěřenci jsou muži i ženy, zkušení vodáci i úplní začátečníci a všichni dohromady chtějí na Ohři a březích kolem ní strávit tři dny prodlouženého víkendu. „Těším se jak malý kluk,“ glosuje odjezd svého raftu od mola nováček Tomáš. Stejné pocity zažívají v tutéž chvíli i tisíce jiných Čechů na desítkách jiných řek. Plavit se ve vlastní kocábce po tiše plynoucí hladině totiž zdejší občany fascinuje a propadají té zábavě ve stále větších počtech. Bezpochyby je to i proto, že zdejší řeky jsou jedním z mála míst, kde člověk existuje svobodný a nespoután nejrůznějšími předpisy. To třeba v Rakousku už dávno není možné. Ale čeští vodáci si svoji svobodu nechtějí nechat vzít.

Už vás to nepustí

Petr Sýkora začal na vodu jezdit před dvaceti lety jako třináctiletý kluk – a pořád ho to nepřešlo. „Je to pro mě zásadní věc,“ říká. „Když se živíte podnikáním a staráte o firmu, jste pořád pod tlakem. Pořád něco musíte. Ale na vodě je to jinak. Jediná starost je mít kde zatábořit a neotočit se v peřejích. Kdo k…