Den v terénu

„Rána bych zrušil…“ zpívá v jedné písničce Jarek Nohavica a já s ním i dnes souhlasím. Po několikáté vypínám budík a nezbývá než vstát. Kdyby se mi tak chtělo, jako se nechce.

Tak to jsem já, Pavlína, 23 let, svobodná, bezdětná, terénní pracovnice pro drogově závislé, studentka nástavbového studia, toužící po maturitě. A tohle je můj den.

Díky nacvičeným, léty zautomatizovaným pohybům se vypořádám se snídaní, ranní hygienou a nezbývá než vyrazit na autobus. Po čtyřicetiminutové jízdě mě vítá město mého pracoviště – Vsetín. Pracuju v občanském sdružení Agarta, neziskovce, která pomáhá uživatelům nealkoholových drog či jejich blízkým. Spravujeme dva vzájemně provázané programy: K-centrum a Terénní program.

Denně se potkávám s lidmi, pro které se „svoboda volby“ točí kolem drog: žijí s nimi, opouští je, vrací se k nim anebo mizí neznámo kam, aby se na jejich místě objevili noví – staří, mladí, ženy, muži, děti. Jsou stejní jako vy nebo já, jen mají problém a tím problémem je drogová závislost.

V kanceláři pročítám e-maily na našem stařičkém počítači a pak už je tu desátá hodina a s ní mí dva kolegové. Začínáme. Dnešní ráno máme vyčleněno na administrativu. Vyplnit výkazy, cesťáky a další dokumenty a záznamy. Čas se krátí. Ještě honem do skladu – dezinfekce, vody, stříkačky, jehly, nějaké ty masti na abscesy a trocha kondomů…