Z mrazu do mrazu

Příď lodi stoupá a klesá, nekonečně modré nebe a hřebínky ledových vln se vytrvale střídají na pozici horizontu, chladivá voda bez přestání šplouchá a omývá okýnko nad kajutou, do které se bezhlasně vkrádá signál lomící světlo polární noci v polární ráno. Vůně kávy mi pomalu otvírá slepené oči, ale tělo znavené předchozím dnem, utrmácené přechodem ledovce v parádní bílé bouři odmítá reagovat a vstát. Ležím a lebedím si zachumlán ve spacáku, když v tom rána jak z děla… Vybíhám z polidsku zadýchaného podpalubí k vymrzlému kormidlu a procitám do reality: Náš subtilní dvojstěžník visí zakouslý v mase ledu, zastaven nadobro ve své plavbě antarktickými vodami. Nekonečná puklina ledovou krou nevěští nic dobrého. Konec, to je to, co napadne každého suchozemce tváří v tvář majestátu přírody. Vtom náraz číslo dvě, už ne do lodi, to mi ta, co voní nejen kávou, klepe na čelo… „Vstávej, musíš do práce!“

Procitám do reálného dne – peřina mizí. Ač kvapně, v duchu zdravého rána chroupu zrní s jogurtem a identicky pravidelný zvuk čelistí mi zřetelně oznamuje, že už nesním, nespím a že nemocnice je za dveřmi a jen já a moje neaklimatizovaná zarostlá hlava se loučí s krásným snem, co byl ještě před pár dny denním chlebem.

Crrr, crr, ano prosím, ambulance… jistě, přijďte ve čtvrtek… crrr, crr, ano, konzilium v 11… crr, ano porodní sál, hned tam budu, crr, ne, dnes to opravdu…