Velká cena

V české politice už se řešilo leccos, taková otázka tu ale ještě nebyla. Musí umět manželka českého prezidenta česky? Tuhle zásadní věc otevřel místopředseda ODS Petr Nečas v rozhovoru pro MF Dnes a sám si také odpověděl – musí. Nečas dokonce míní, že si prezidentský kandidát Jan Švejnar „z nás dělá blázny“, když tohle důležité pravidlo nebere v potaz.

Nečekaně nervózní Nečas samozřejmě není nestranným debatérem o mantinelech české prezidentské funkce, prostě se mu americký původ Švejnarovy manželky hodí do krámu v boji za znovuzvolení Václava Klause. Celá věc nicméně ukazuje na obecnější problém: v jakém směru se bude tlačit v kampani na pilu. Nejde ale ani tak o to, jak rychle by se paní Katherine Terrell doučila česky. Podstatně větší slabina je Švejnarovo americké občanství.

Pro Jana Švejnara jako pro každého emigranta muselo být získání statusu amerického občana velkou metou, která mu teď ovšem situaci komplikuje. Nejde o reálný problém (spíš naopak), ze Švejnara ovšem dělá velmi snadný terč. Dá se čekat, že příznivci Klause přijdou s argumentem, že prezident musí být loajální pouze k jedné zemi, nikoliv dvěma, a budou mít v zásadě pravdu. Může se to projevit třeba v otázce amerického radaru v Brdech. Radar má primárně chránit Ameriku, hromosvod ovšem dělá z Česka. Lze si představit, že prezident s americkým občanstvím bude v tak klíčové věci, jako je národní obrana, myslet na jednu zemi na úkor druhé? Na Ameriku na úkor Česka? A i kdyby, jak o tom přesvědčit ostatní? Mezi oběma zeměmi samozřejmě mohou být i opravdové spory, v nichž dvojí národní loajalita komplikuje situaci. A chtěli bychom na Hradě česko-ruského občana?

Jenže tahle paralela nesedí: americké a české vojensko–strategické či civilizační zájmy byly a jsou společné. Švejnar by jako prezident byl pod přísahou, americké občanství stejně jako české žádnou přísahu nevyžaduje. Prezidentství reálně znásilňují jiné víceré loajality – třeba k politické straně, profesní lobby, zájmovému sdružení typu myslivců nebo neformálním společenským sítím. V tomto směru má Švejnar jako emigrant naopak výhodu nepopsaného listu.

Ovšem v politice, když se to hodí, zůstává zdravý rozum stranou. Pokud chce Švejnar myslet na úspěch, bude se muset se svým „americkým závažím“ vypořádat slibem, že se amerického pasu oficiálně vzdá. Byla by to velká cena, takové ovšem kandidatury na prezidenta přinášejí.