Neurotica

Za krásným bílým domem, který postavil Richard Meier a v němž v katalánské Barceloně sídlí Muzeum současného umění, se nalézá bývalý městský sirotčinec. Šikmo klesajícím koridorem se chodec, cyklista či vozíčkář snadno dostane do podzemního sálu, kde často v rámci uměleckých akcí probíhají diskuse s vědci a umělci, kteří mají co říct. Je zajímavým jevem posledních tak deseti let, že se umělci tážou vědců, že kurátoři nevystavují kolekce předních výtvarníků, ale organizují setkání na pomezí věd a umění. Takovým setkáním bylo pražské sympozium Mutamorphosis nebo barcelonská Neurotica. Nejedná se přitom o žádné okrajové akce, protože přednášky a diskusní stoly navštěvuje 200 – 300 posluchačů a výsledky jsou publikovány ve specializovaných mezinárodních časopisech.

Co žene umělce ke konceptuální tvorbě? Proč odkládají dláta a štětce a rozvíjejí různé komunitní projekty jdoucí napříč médii a podobající se sociálním experimentům? Proč se ptají vědců? Myslím, že to je tím, že citliví umělci lépe vklouzávají do proudu sociální paměti a cítí nějaký věk velkých změn podobně, jako jej vnímali třeba koncem 60. let. Dobře vědí, že cítí opravdově a závažně, ale také si jsou vědomi vlastní naivity, a tak hledají odpověď u spřátelených vědců.

Pražské setkání Mutamorphosis bylo právě o vztahu věd a umění, o nanotechnologiích, klimatických změnách a genetice. Barcelonská Neurotica se věnovala hlavně skutečnosti, že v roce 2008 bude poprvé v historii žít víc lidí ve městě než na venkově. Diskutovalo se o tom, co dělat, aby se město nezbláznilo z vlastního růstu.

Centry vzdělanosti a přemýšlení o světě byly ve středověku kláštery, od 15. století univerzity, od konce 18. století různé společnosti a akademie. Myslím, že v dnešní době se nalézáme v dalším předělu, kdy specializovaná a složitá věda přináší úžasné poznatky, ale ne vždy pomáhá orientovat se ve světě. Bezbřehý, naředěný internet má sice rysy prostoru intelektuální výměny, ale je zahlcen podřadnými informacemi a deformován komercí. Pozoruji obnovování bytových seminářů a skoro si myslím, že stejně jako v renesanci nastává období, kdy duch doby začíná být vytvářen v rámci malých zaujatých skupin stojících jednou nohou ve sféře umění a druhou ve sféře věd.