Editorial

Čím je minulost této země vzdálenější, tím menší mám jistotu o její povaze. Pamatuji se sice, že když jsem v osmdesátých letech četl Původ totalitarismu od Hanny Arendtové, zasáhla mě ta kniha do hloubi duše a ohromeně jsem si říkal: vždyť ona už dávno popsala to, v čem já právě žiji! Že nejsem mrtev, za to vděčím StB, která se rozhodla mne prozatím nezabít, stejně tak jako pečlivě dohlížela na dodržení totálního zákazu mého studia na gymnáziu či vysoké škole. Jenže po roce 1989 jsem potkal dost lidí, kteří mi přísahali, že před listopadem neměli ani tušení o tom, že nějaká StB existuje. Proč by měla být moje zkušenost silnějším argumentem o povaze té doby než jejich tehdejší nevědomí?

Jak naznačuje nejen společná ústavní stížnost sociálních demokratů a komunistů proti vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů, boj o výklad minulosti teprve začíná. Tématu se proto věnujeme hned na několika místech: v komentáři Erika Taberyho (str. 10), v článku autorů Adama Šůry, Jana Brabce a Ondřeje Kundry (str. 20–21) a v eseji Jana Balabána (str. 62).

Komunistický režim považoval za velmi užitečný nástroj své moci nejen StB, ale také pečlivě dokumentovanou síť udavačů, kteří si jistě chtěli své tajemství o dvojí identitě vzít do hrobu. Měli smůlu, jak se po roce 1989 ukázalo. Ministr vnitra Ivan Langer teď zamračeně hledí úkosem z obálky, jako by nechtěl vidět, že ani demokracie se bez udavačů úplně neobejde. Čeští policajti žárlivě střeží tajemství jmen svých práskačů, neboť zkušenost, že jejich oficiální evidence povede jednoho dne k jejich vyzrazení, je dnes již historicky potvrzena. A právě tato evidence jim byla teď z vyšších míst přikázána. Co z toho vyplývá? O podivném světě, v němž udavač a policajt tvoří důvěrné dvojice, píše Jaroslav Spurný (str. 16–19).

Ale přesuňme se z třináctých komnat podsvětí do jiného podivného prostoru, do mikrokosmu částic tak malých, že by neměly ublížit ani mouše. Jenže nanotechnologie není možná vůbec tak nevinná, jak jsou přesvědčeni její nadšení propagátoři, a týdeník The Economist pozvedl varovný hlas (téma str. 36–41).

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA