Šťastné vegetování

„Kdo to tak debilně rozbil,“ muselo automaticky vytanout na mysli mnoha návštěvníkům karlovarského festivalu, kteří se ocitli minulé úterý kolem čtvrté hodiny odpolední před hlavním vchodem do Thermalu. Z piedestalu pod hotelovým schodištěm se na zem zřítila zvětšenina hlavní ceny – čtyřmetrová socha dívky držící v rukou křišťálový glóbus a jeho střepy se rozprskly po zeleném koberci.

Výše uvedená hláška pochází z jedné z nejaplaudovanějších festivalových znělek, v níž půvabně sebeironická Věra Chytilová slepuje karlovarskou cenu izolepou. Čtyři různé verze znělek vtipně shazovaly hvězdnou image držitelů Křišťálových glóbů a staly se miláčkem publika. Spásnou ideou režiséra Ivana Zachariáše postavit tvář třiačtyřicátého ročníku festivalu na příbězích točících se kolem hlavní ceny nabrali jeho organizátoři nový dech.

Sbohem, noční soaré

Loňské glamourové tváři festivalu dominovaly motivy filmové krásky a dlouhých stříbrných třásní. Letos ji vystřídala střídmá jednoduchost a nakažlivá hravost. Performance bratří Cabanů na slavnostním zahájení a ukončení toho byla nejlepším dokladem. Dvanáctiminutový film točený několikačlenným štábem přímo na pódiu Velkého sálu a v přímém přenosu stříhaný a promítaný na plátno kombinoval rekvizity typu různých autíček a panenek s akcí živých herců. Příběh o ruských mafiánech bažících po Křišťálovém glóbu, které nakonec zlikviduje americký radar, připomínal svou naivní poetikou třeba loutkovou satiru Treye Parkera a Matta Stonea Team America.

Zatímco image festivalu těží z radostné infantility a snaží se nám vsugerovat, že dívání se na filmy je hlavně zábava, Loňské krásky vystřídala jednoduchost a hravost.získává karlovarská akce v posledních letech podobu, při jejímž popisu si nevystačíme s klišé o rovnostářské akci pro mladé nadšence. „Je to tu pořád stejné, jen je škoda, že už nejsou ty skvělé večírky u bazénu,“ řekl izraelský režisér Ari Folman při uvádění svého hitu Valčík s Bašírem. Na západ Čech se vrátil po dvanácti letech, kdy zde úspěšně soutěžil s filmem Svatá Klára natočeným podle předlohy Pavla Kohouta. Absence pohodových nočních soaré na úpatí svahu přilehlého k Thermalu, kdy se dalo za svitu měsíce u piva koupat ve vyhřáté vodě, ovšem není jedinou vnější změnou, kterou festival v posledních letech prošel.

I když se návštěvníci stále tlačí před vyprodanými sály, ubylo tu ortodoxních baťůžkářů. Ceny jídla a pití v Thermalu a okolí rostou, snobský koktejlový Stan Kapitána Morgana okupuje armáda metrosexuálů, kteří se o film vůbec nezajímají. V tiskovém centru se festivaloví matadoři ze zahraničí přetlačují o notebooky s afektovanými novinářkami z bulvárních časopisů.

Centrum zájmu médií se rok od roku víc přesouvá na sponzorské večírky, na nichž se ve vzájemné symbióze s místními celebritami vytvářejí pseudoudálosti. Proto na večírku partnera, zajišťujícího přepravu festivalových hostů, dostala cenu za pěvecký přínos Helena Vondráčková a proto si moderátor celé akce Jiří Macháček odnesl domů klíče od nového modelu nejmenované značky se čtyřmi prolnutými kruhy na kapotě. A kdo by před takovými pěti lety čekal, že v podzemních prostorách Thermalu bude v rámci doprovodného programu vystupovat Michal David? Je to tady a jedinou útěchou všem nostalgikům po minulých ročnících může být, že proplešatělý showman vystupoval v baru, kterému ve Varech neřekne nikdo jinak než Peklo.

Citlivý film plný krve

V Karlových Varech se ovšem dá šťastně vegetovat i bez toho, že by člověk viděl Jakubiskovu novinku Bathory nebo Roberta De Nira. Bohatá kolekce kvalitních filmů z aktuálních festivalů totiž dává jistý obrázek o současných trendech ve světě. Potvrzuje se například sílící boom kinematografií ze skandinávských zemí. Pryč jsou ale doby depresivních introspektivních studií lidské psýché po vzoru Ingmara Bergmana. Mladí severští tvůrci se pouštějí do žánrů, jako je western, kung-fu film nebo upírský horor. A to ne formou parodie, ale přesvědčivých výpovědí o světě kolem nás.

V době uzávěrky tohoto textu se jako o jednom z černých koní soutěže mluvilo o dánském kriminálním westernu Ukrutně šťastni. Je to detektivka o samotářském policistovi, který je za přečin převelen do jutského zapadákova a zjišťuje, že místní vesničané mají velmi specifická pravidla sousedského soužití. Snímek Henrika Rubena Genze už koupila do české distribuce – stejně jako jeho předchozí film Číňan – společnost Cinemart.

Čeští diváci znají i režisérku Nataschu Arthyovou, která před lety ve Varech bodovala s komedií Starý, nový, půjčený a modrý. Jedním z nejlepších filmů sekce Dny kritiků Variety byla její Bojovnice. Klasický syžet o dospívajících hrdinech, kteří skrze bojová umění nacházejí sebe sama, je tady zkomplikován tureckým původem hlavní hrdinky. Šestnáctiletá Aicha se pere nejen s protivníky, ale i se sounáležitostí k rodině a muslimským tradicím. Energií nabitý film ukazuje, že je možné natočit inteligentní mix Karate Kida a rodinného melodramatu o krizi identity imigrantů ve stylu Fatiha Akina.

Zdánlivě neslučitelné míchá i švédský tvůrce Tomas Alfredson ve filmu Ať vejde ten pravý, jehož zápletka se pohybuje kdesi mezi Věrou Šimkovou-Plívovou a Draculou. Přináší příběh rachitického, šikanovaného Oskara, který se zakouká do pobledlé černovlasé dívky Eli. Ta se venku pohybuje zásadně až po setmění a v mrazivé švédské zimě chodí podezřele nalehko. Poklidné městečko začnou děsit tajemné vraždy a Oskarovi pomalu dochází pravda: Eli je upírka a má hlad. Tenhle film lemovaný potoky krve a utrženými končetinami je zároveň jedním z nejcitlivějších a nejněžnějších filmů o prepubertálním dospívání poslední doby.

Jako by z tvůrců z Dánska, Švédska nebo Norska rostli noví Korejci, kteří na přelomu milénia začali válcovat Hollywood eklektickými žánrovými filmy. Ostatně stejně jako u Východoasijců teď reagují američtí producenti na nedostatek vlastních námětů tvorbou předělávek právě skandinávských snímků. Práva na remake Alfredsonova skvělého filmu už Američané koupili a dá se předpokládat, že z něj jako upíři vysají veškeré kouzlo. I proto je dobré jezdit za originály do Varů.