Schůzky s blbcem odkládejte na neurčito

Tomáš Sedláček

(1977) je hlavní makroekonomický stratég ČSOB. Po studiích působil jako ekonomický poradce prezidenta Havla (2001–2003) a odborný poradce ministra financí (2004 –2006). Přednáší filozofii a ekonomii, dějiny ekonomických teorií na FSV UK. Je stipendistou Yaleovy univerzity.

Schůzky s blbcem odkládejte na neurčito. Tak zní rada i nadpis knihy kreslených vtipů s Dilbertem. Podobný postoj má i naše vláda k přijetí eura: „Nevíme, nechceme, nezajímá.“ Přesto, že alespoň načrtnout vizi pro další směřování země patří k základní odpovědnosti kohokoli, kdo stojí v čele a má ambice kohokoli kamkoli vést.

Některé věci je dobré mít unifikované, jiné nikoli. Je dobré mít stejné měrné jednotky, ale nebylo by asi příjemné, kdybychom nosili všichni stejné košile. Bude dobré, když bude všechna elektronika používat stejné elektrické napětí a stejné základní standardy bezpečnosti, ale dál již musí planout tvrdý konkurenční boj. Do které skupiny patří společná měna euro?

Tajemství našeho úspěchu

V základních věcech – jako jsou například právo, pravidla a standardy – má platit rovná hrací plocha pro všechny. V Evropě by mezi sebou měly soutěžit podniky, a nikoli národní měny. Je v pořádku, že celý kontinent používá napětí 220 V a USA s Británií 110. Dá se to přežít, ačkoliv i toto přináší komplikace pro lidi, kteří často cestují mezi těmito bloky (musejí nosit těžký adaptér). Ale skutečně zmatečná situace by nastala, kdyby každá země v Evropě měla své vlastní napětí. Obchodovat i cestovat by šlo, ale každý si dokáže představit ty zbytečné peripetie. Platí to pro řízení na levé či pravé straně vozovky, stejně jako pro euro a dolar. Je v pořádku, když si konkurují, ale zbytečné a na obtíž, aby každá země Evropy (nebo každý stát v USA) měly vlastní měnu.

Znamená to, že všech 51 států USA je stejných nebo podobných? Nikoli. Ani by to nebylo dobré nebo dokonce žádoucí! Celý zázrak bohaté ekonomiky naší civilizace posledních století spočívá v tom, že jsme odlišní, ale že máme stejný a společný komunikační základ, díky němuž můžeme spolu jednat a obchodovat. Dva naprosto identičtí jedinci spolu obchodovat nemohou. Pořádný obchod se může vyvinout až v situaci, kdy jedna země vyrábí lepší víno a druhá lepší pivo. Pokud budou obě země vyrábět a spotřebovávat obojí stejně a ve stejném poměru, co bude k obchodování?

Platí tedy: je třeba zužitkovat co možná nejvíce odlišností, které se čile obchodují, na co možná nejvíce unifikovaném základě obchodu. To je koneckonců zkrácená historie celé evropské integrace. Naše odlišnosti zužitkovat a pěstovat, ale sjednocovat komunikační prostor a bořit bariéru trhu a komunikace. Dobrým a zároveň extrémním příkladem tohoto je společný jazyk. Nikdo asi nechce, abychom se vzdali národních jazyků, ale přesto se stalo spontánně to, co asi každý čekal: postupem času se etabloval společný jazyk, který se používá při mezinárodní komunikaci: angličtina. Podobně to bylo i před zavedením eura. Většina zemí odezírala monetární politiku od Německé centrální banky a svůj kurz více či méně pevně vázala na německou marku.

Nechtějme, aby Evropa byla stejná, až zavedeme euro. Je to zbytečné a míjí se to se smyslem celé myšlenky.