S radarem jde všechno líp

Smlouva o stavbě amerického radaru v Brdech je podepsána. Příznivci stavby jsou spokojeni, podle nich tím Česko udělalo malý, ale důležitý krok k definitivnímu a rovnoprávnému zařazení do svobodného demokratického světa. Odpůrci varují před dalším kolem zbrojení, bezpečnostními riziky hrozícími republice od teroristů anebo před zdravotními a

ekologickými škodami, které může obří radar způsobit. Spíše než debatu připomíná spor náboženskou roztržku. Stoupenci obou táborů zaštiťují svůj názor na potřebu či škodlivost radaru vírou a ideály. Argumentů dokazujících nutnost či zbytečnost stavby nabízí každá ze stran hodně, žádný z nich však nemá sílu přesvědčit protivníka.

Nějaké věcné hřiště pro debatu přitom potřebujeme. Podpis smlouvy byl jen prvním krokem možné přítomnosti zahraničních vojáků a techniky na našem území. Čeká nás ještě spousta mezinárodního vyjednávání, další podpisy na dalších smlouvách a nevyhnou se nám hádky při schvalování radaru v parlamentu. Pokusme se tedy – v tuto bezesporu přelomovou chvíli – chladně zhodnotit, co stavba radaru v Brdech znamená pro českou politiku a světovou bezpečnost. Přesně řečeno, pokusme se zhodnotit informace, které máme.

Hudba sfér

Nebýt Ruska, tak by světová média podpis česko-americké smlouvy o stavbě radarové základny vůbec nezaregistrovala. „Jsme krajně znepokojeni. Budeme uvažovat o odvetných opatřeních,“ komentoval událost ruský prezident Dmitrij Medveděv a jeho slova dostala radar do CNN. Medveděv už nedodal – takže si s tím teď lámou hlavu politici, diplomaté i špioni mnoha zemí –, jaký protiúder můžeme od Kremlu čekat.

Právě na odpor Ruska proti radaru se odvolávají jeho odpůrci na Západě i v Česku svým varováním: Nedrážděme tuto východní velmoc, potřebujeme ji přece v hledání východisek ze současné krize kolem atomově zbrojícího Íránu. Jenže otázka je, proč by měl svět brát vážně ruské výhrady, když stavba radaru podle USA, Aliance i české vlády nijak ruskou bezpečnost neohrozí a Rusové zatím nepředložili světu důkaz, že by tomu bylo jinak.

Jen pro připomenutí těm, kterým to vypadlo z hlavy. O stavbě radaru začali Američané jednat s Českem před pěti lety. Od začátku tvrdili, že jde o čistě obranný systém, který má USA a Evropu ochránit především před íránskými hrozbami. K tomuto rozhodnutí je plně opravňovala bezpečnostní rizika hrozící ze země, podezřelé z vývoje jaderné bomby a raket s dlouhým doletem, které by po vystřelení zasáhly třeba Paříž nebo Londýn. Nemluvě o výhrůžkách šéfů teheránského fundamentalistického režimu, že vymažou z mapy západního spojence na Blízkém východě – Izrael.

Rusko do plánů, jak předejít íránským hrozbám, nepřispělo nikdy ničím konkrétním – kromě nejasných prohlášení o možných „odzbrojovacích jednáních“ s teheránským režimem prostřednictvím Moskvy, která ale íránské jaderné zbrojení podporuje dodávkami uranu.

Letos stavbu radaru podpořila Aliance a společně s deseti raketami, které by měly být umístěny v Polsku, je považuje za páteř evropského protiraketového štítu. Radar by měl přejít časem pod velení Bruselu a Česká republika (která je dnes schopna vyslat najednou do války maximálně dva tisíce vojáků a jejíž protivzdušnou obranu zabezpečují prošlé rakety sovětské výroby) rázem získala razítko zásadního strategického partnera nejvýznamnějších aliančních zemí.

USA podle svých vyjádření nabízely Rusům ohledně protiraketového štítu „robustní spolupráci“. Třeba pravidelnou inspekci radaru nebo nabídku strategických informací, pořízených obří anténou, ale Rusové trvali na své stálé vojenské přítomnosti v Brdech. To je nepřijatelné pro českou stranu: okupace ruskou armádou v letech 1968–1989 patří stále mezi nejčernější vzpomínky několika žijících generací.

Jelikož věcnou podstatu moskevských obav z radaru je těžké najít, kloní se řada pozorovatelů k závěru, že Rusko prostě jen s nelibostí přihlíží, jak se Česko a Polsko definitivně vymaňují z jeho mocenské sféry.

To mě nenapadlo

Pokud se reálné důvody pro „radarovou“ roztržku mezi Ruskem a Západem hledají obtížně, pak s poměřováním příčin české vnitropolitické roztržky nad stejným tématem je to ještě mnohem horší. Sledovat argumentační souboje představitelů víry „pro“ a „proti“ by mohlo být docela zábavné – kdyby zároveň nešlo o tak závažnou záležitost, jako je válka a bezpečnost Evropy. Odpůrců radaru je více, podle průzkumů asi sedmdesát procent obyvatel, a zahrnují docela širokou škálu populace a stejně široké spektrum názorů, proč americkou anténu odmítnout.

Začíná to komunisty a bolševiky, argumentujícími, že přijdeme o část suverenity. Je nebezpečí teď? Nebo až vybuchne Izrael? Nebo až s raketami nad Prahou?Demokratická opozice zase vysvětluje, že stavět radar je zbytečné, protože nám z Íránu vlastně žádné nebezpečí nehrozí a musíme přihlížet hlasu Ruska, protože naše ekonomické zájmy jsou závislé hlavně na dodávkách ropy a plynu z této země. Ekologové poukazují na škody, způsobené ve chráněné krajině Brdska, vědci na fakt, že není prozkoumaná škodlivost, kterou může způsobit lidskému zdraví záření z obřího radaru. V průzkumech je nejčastěji uváděným důvodem pro odmítnutí radaru strach z útoku teroristů toužících zasáhnout zemi stavějící se příliš viditelně po bok „amerického Satana“. Víra tuzemských příznivců radaru se dá shrnout do několika vět. Radar nás posune zase kousek na Západ do většího bezpečí. Stoupenci jsou přesvědčeni, že zájmem Spojených států a našich spojenců v NATO je svoboda a demokracie, což jsou i české zájmy, a radar tyto zájmy brání. Írán je dnes ovládán totalitárním a zločinným režimem, na jehož možný útok musíme být preventivně připraveni a musíme pro to obětovat kousek bezpečí, suverenity i životního prostředí. Ti radikálnější jsou pro radar také proto, že jeho výstavba tak znervózňuje Rusko – a co znervózňuje našeho bývalého okupanta, je prostě dobré.

V zásadě věcná debata kolem radaru se týká životního prostředí. I když i ona obsahuje prvky „víry“. Nezávislí ekologové i ministerstvo obrany mají k dispozici prakticky totožné analýzy, co stavba pro výjimečnou krajinu vojenského prostoru v Brdech přinese. To, co ekologové označují za závažné zásahy, nazývá ministerský elaborát zanedbatelnými změnami. Laik to rozsoudit neumí.

Řada ekologů připouští, že by jejich výhrady proti stavbě byly podstatně menší, kdyby radar měl stát v méně zachovalé krajině, než jsou prakticky netknuté brdské lesy.

Proč se základna nebuduje třeba ve zdevastované mostecké pánvi, ptají se. Odpověď je jednoduchá: protože o tom nikoho nenapadlo ani uvažovat. Pozemek v Brdech patří armádě, takže odpadají jakékoli starosti s výkupem soukromé půdy i různými stavebními povoleními. A v zemi, která se kvůli kratší dálniční trase rozhodla zničit unikátní krajinu Českého středohoří, nevzbudilo 200 hektarů vojenského lesa takový poprask, aby se změna místa stala bodem programu.

Mír do posledního Izraelce

Vláda Mirka Topolánka dotáhla smlouvu k podpisu. Teď budou mít naopak odpůrci šanci smést celou věc ze stolu.

Názor protivníků stavby vedených předsedou ČSSD Jiřím Paroubkem je známý: Nic nám nehrozí, a stavba radaru je proto zbytečná. Sociální demokraté převzali tento názor v Moskvě. Naposled jim ho do Prahy v den podpisu „radarové“ smlouvy přijel připomenout ruský generál Jevgenij Bužinskij.„Írán není nebezpečný pro Evropu, ale jen pro Izrael,“ prohlásil na přednášce v centrále sociálních demokratů. Jiří Paroubek sice generálovo pozvání a vystoupení označil za „nešťastné“, ale to jen proto, že celou akci zorganizovala předsedova vnitrostranická opozice. S názory ruského generála a někdejšího sovětského špiona Bužinského není jinak Paroubek vůbec v rozporu.

„Z Íránu nebezpečí nehrozí, oni nemají rakety dlouhého doletu a my budeme uvažovat o obraně, až bude nějaké nebezpečí hrozit,“ prohlásil šéf ČSSD den po své kritice ruského generála. Když krátce poté vyzkoušel Írán devět balistických raket schopných doletět na Balkán, reagoval Paroubek prohlášením, že „to nic neznamená, jde přece o to, kolik těch raket je a jaké jsou kvality“. Ještě ten večer Írán oficiálně sdělil, že raket má „stovky“. Tuto výměnu pak vůdce radarové opozice uzavřel uklidněním veřejnosti, že většina íránských raket doletí „jen“ do Izraele.

Z této ilustrace je zřejmé, čemu by se měla věnovat parlamentní diskuse. Kdy nám začne hrozit nebezpečí? Až spadne první íránská raketa na Izrael? Až Írán vyvine rakety, které doletí do Prahy? Nebo až tyto rakety budou ve vzduchu? A do kdy se vyplatí čekat na odpověď? O těchto otázkách by mělarozhodnout parlament - bez ohledu na zájmy a peníze Moskvy.

K tématu též fotoreportáž na str. 22