Olze navzdory

Není úplně zvykem děkovat politikům za to, že něco neudělali. Přesto v případě šéfa Strany zelených Martina Bursíka udělejme výjimku. Bursík totiž zaslouží alespoň malý kompliment za to, že před rokem i přes nátlak značné části své partaje nejmenoval na post ministryně školství Olgu Zubovou. Ta se tehdy cítila na bezproblémové převzetí stěžejního vládního postu, a když se jí to nepovedlo, proslula jako poslankyně, která tutéž vládu kvůli svým neprůhledným politickým hrám uvnitř vlastní strany drží pod krkem a hlasuje proti ní.

Spor u zelených je při pohledu na ženy političky vůbec zajímavý. Proti Bursíkovi se s pozoruhodnou nesmiřitelností postavila trojice jeho stranických kolegyň těsně poté, co jednu z nich (Danu Kuchtovou) nepodržel ve vládní funkci a druhou (Zubovou) do téže funkce nepustil. Paradoxně právě zelení horují pro účast žen v politice a jako jediná politická strana mají pro ženy kvóty a dalo by se říct, že teď vidíme výsledek.

Je ale slovo paradoxně na místě? Máme spor Bursíka a jeho protivnic vnímat prizmatem dělení žena-muž? Pokud řekneme, že ne, jsme na dobré cestě, která vede k rovnosti příležitostí v české politice.

Dvakrát ano

České ženy se hlásí o výraznější podíl na řízení společnosti od začátku devadesátých let, i když značně nesměle. Feministická ideologie tu nikdy neměla masovější ohlas. Češi jí nerozumí, na ženské sebevědomí tu muži nejsou zvyklí a roli hraje evidentně…