Ochránci pouště

Poměrně často slýcháme názor, že ekologie je určitým druhem náboženství. Většina ekologů by se raději cítila vědci, protože tím by jejich pravda získala na vážnosti. Srovnání s náboženstvím odmítají a jako o modlářství hovoří naopak třeba o volném trhu. Dialog mezi zarputilými ekonomy a tvrdohlavými ekology se tak může posunout až do teologických či spíš sektářských rovin. Nicméně jedna důležitá otázka zůstává: je ekologické cítění lidem vrozené, nebo se jedná o nějakou postmarxistickou ideologii?

Mohli bychom poukázat na dávný soulad „divochů“ s přírodou, ale je to jen mýtus – ukazuje se, že i takzvané přírodní národy v mnoha případech žily velice kořistnickým způsobem života, vypalovaly lesy, vybíjely mamuty a další velká zvířata. Lidí bylo ovšem málo a neměli dostatečné technické prostředky, příroda proto většinu škod rychle zahladila. Na příkladu beduínů z egyptské Východní pouště, tedy z území mezi Nilem a Rudým mořem, lze dobře ukázat, jakým způsobem se rodí a udržuje přístup ke světu, který bychom nazvali ekologickým.

V srdci neměnné pouště

Během posledních padesáti let pracovalo v egyptské Východní poušti několik antropologů, kteří zachytili poslední zbytky životního stylu egyptských nomádů, který v odlehlých oblastech přetrvává dodnes. Zajímavé svědectví podává L. Tregenza v knize Egyptian years (Egyptské roky), vydané v roce…