Čeští eurofobové

Během návštěvy francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho v Praze, pár dnů po irském „ne“ Lisabonské smlouvě, mě kolegové francouzští novináři zasypali otázkami ohledně českého euroskepticismu. Ostatně na podobné dotazy musím často odpovídat i svým spoluobčanům. A vždy mě to přivádí do rozpaků, neboť ani po dvaceti letech života v Praze jsem stále nepochopil, proč někteří místní politici i tisk jsou tak eurofobní, byť většina společnosti je Evropě nakloněná.

Fobie jsou produktem iracionality či traumatických zážitků z dětství, což ale nevysvětluje, proč určití Češi tak urputně touží evropskou konstrukci zničit a jejich zuřivé litanie na adresu EU dalece překračují obsah stížností a kritických žalozpěvů na adresu Unie, jež známe ve Francii i ve většině zemí staré Evropy. Rozdíl je v tom, že tito lidé evropský projekt jako takový nezpochybňují. Chtějí, aby se uskutečňoval dál, jen jinými cestami. Jednoduše řečeno, jde jim o konfederaci národních států, kde by bylo přenesení svrchovanosti omezené. Jejich model zároveň nevylučuje vzájemné propojení, harmonizaci, podíl na spolupráci. Nechtějí pouze hlubší politickou integraci, zejména v otázkách obrany, zahraniční politiky, energie, životního prostředí.

Pro české eurofoby však představuje i tento model příliš mnoho Evropy na úkor národní suverenity a národních zájmů, které ale nebyly nikdy definovány. Byť tito eurofobové nejsou příliš početní, patří bohužel k nejhlučnějším. Nadto působí v nejvyšších sférách státu a ve vlivných médiích. Což je právě důvod, proč Česká republika Evropany hluboce zneklidňuje.

Zneklidňuje o to víc, že aplaus irskému „ne“ z Pražského hradu vypovídá o taktice „nepřátelé mých nepřátel jsou mí přátelé“. Motivy irského odmítnutí – podobně jako „ne“ francouzské a nizozemské v roce 2005 – přitom česká společnost nesdílí. Ve Francii a Nizozemsku část voličů protestovala proti imigraci ze střední Evropy, Irové naopak hlasovali o hodnotách, o nichž Češi nediskutují (rozvod, potrat, rodina, náboženství).

Šest měsíců před převzetím předsednictví EU tak musí Mirek Topolánek uklidňovat své zahraniční partnery i evropské občany. U Sarkozyho, jenž po pěti letech přešlapování chce opět nastartovat evropskou mašinu, se mu to částečně podařilo. Otázkou ovšem je, zda mu jeho političtí „přátelé“ v Praze dovolí definitivně zbavit Českou republiku nelichotivé nálepky euroskeptické země.

Autor je dopisovatelem deníku Le Monde.