Všichni do Francie

Na náměstí Place des Vosges sedí na kufru starý muž a vyčerpaným pohledem sjíždí park se sochou Ludvíka XIII., sevřený podloubími červenobílých kamenných domů ze 17. století. Romantické zákoutí Paříže ho očividně nezajímá. V jeho okolí totiž panuje podivná atmosféra. Stovky lidí se zarputilými výrazy v obličejích mlčky mašírují po chodnících, proplétají se mezi znehybnělými kolonami aut.

Kvůli stávce již třetí den nefunguje hromadná doprava a tak stařec francouzštinou se silným německým přízvukem rezignovaně prohodí: „Přijel jsem na Slavkovské nádraží a za chvíli mně to jede z nádraží Východního, ale pěšky dál už nemůžu.“ Když mu jeden z chodců odpoví, že po celé Francii právě přestaly jezdit i vlaky, vzdychne a nešťastně se rozhlédne. „Zvláštní lid,“ zamumlá, „tak proto v národní hymně pořád zpívají marchons, marchons.“

Výhody premianta

Francie díky hojným sociálním konfliktům světu často nastavuje nepříliš lichotivou tvář paralyzované, nefunkční země. A přesto rok co rok přitahuje miliony turistů. Podle výsledků Světové organizace turismu se nejnavštěvovanějším státem planety stala poprvé v roce 1989, kdy s 50 miliony zahraničních hostů odsunula z prvního místa žebříčku nejžádanějších destinací Spojené státy.

Všeobecně se mínilo, že jde o výjimečný jev. Tenkrát se slavilo dvousté výročí Francouzské…