Svíčková & kultura popová

„Ženský hip hop? To zní zajímavě, žádná Lady Sovereign ani Missy Elliott na zdejší scéně zatím není,“ poznamenal nedávno zástupce velkého vydavatelství, když se dověděl o duu Čoko voko. Ale rap Zuzany Fuksové a Adély Elbel je pro „velkou“ mediální scénu nejspíš dost syrové sousto. Smlouvu na desku zatím nemají.

„Móda osmdesátých let je velká výzva,“ doznává Adéla a Zuzana mezi inspiracemi jmenuje Saskii Burešovou. Vizuálně se může Čoko voko zdát jako surreálně nadsazené retro. Ale znějí úplně jinak: jako vyvážená chuť říci něco až intimně samy za sebe a nechat se při tom svádět k fikčním odbočkám směrovkami jazyka a rýmů. Čoko voko nejsou parodie, jsou skutečný hip hop. Hlavně proto, že ctí jedno z jeho pevných pravidel: Správní hiphopeři mluví o vlastní identitě! V dívčí verzi to dopadá velmi jinak, než jak jsme zvyklí od zdejší pánské scény.

NATO a kočičí zlato

Pro hip hop jsou charakteristická dvojverší. Je to forma věku netrpělivosti, na jedno slovo je třeba rychle připlácnout druhé, pointa, uzavřít a nazdar. Čoko voko zákon rychlého uspokojení ctí, umně však řetězí desítky replik do litanických textů. Uvažuje se tu o tom, „že skinheadi vymíraj jak medvědi a na rasu už nikdo nehledí“, případně „jestli budu mít osm mulatskejch dětí a jestli mi to na fotkách půjde…