Nové slovo: totalita

Dvacátá a třicátá léta minulého století nazval Richard Weiner dobou „rozčilenou“. Žurnalistika v ní nabývala na významu – a novinář na odpovědnosti. Byla to také doba mnoha názorů, a proto i žurnalistických osobností s vlastními, vyhraněnými postoji k aktuálním událostem.

Josef Čapek (1887–1945) označoval „denní“ literární žurnalistickou práci za „užité umění“, stejně jako navrhování knižních obálek, ilustrace a satirické kresby. Jeho články pod názvem Publicistika 1 (Sloupky, entrefilety, fejetony, črty aj.) nyní vydalo jako zahajovací svazek autorových sebraných spisů z let 1912–1939 nakladatelství Triáda – v pečlivě připravené edici Jiřího Opelíka.

Homo artefactus

Čapek se ve své publicistice ukazuje jako citlivý seizmograf doby. A to přesto, že noviny bral jen jako zaměstnání, které mu dává „možnost života“. „Poskytuje mně dostatečné existenční i výkonné umístění v sociálním tělese,“ napsal s jemnou ironií v jedné z anket pro Lidové noviny. Ale toto umístění zároveň bylo i pozorovatelnou, která mu umožňovala vidět věci ve stavu zrodu. Rozeznat šrámy demokracie, na jejíž obhajobu vždy vystupoval jako obdivuhodně nestranný a spravedlivý muž.

Práce v novinách mu také umožnila zaznamenávat stále silnější a agresivnější projevy fašismu, proti němuž…