Ať žije Stalin!

Do rána oslavovali veliké vítězství a teď se sem přicházejí podívat na velikou prohru. Berlín na těch fotografiích nepřipomíná město, které se včera po fotbalové bitvě mezi Němci a Turky ponořilo do bujarého veselí. Vlastně vůbec nepřipomíná Berlín. Je to území nikoho plné rozvalin a mátožných postav, mrtvý prostor zasažený gigantickou katastrofou. Takhle vypadalo hlavní město třetí říše krátce po jejím pádu, v květnu 1945. Návštěvníky ty snímky fascinují. U každého z nich vpravo stojí: foto Jevgenij Chaldej.

Když na počátku 90. let dával jeden z nejuznávanějších odborníků na fotografii Klaus Honnef dohromady výstavu Panteon fotografie 20. století, zařadil do ní jen dva ruské autory: Jevgenije Chaldeje a Alexandra Rodčenka. Nyní v síni Martin-Gropius-Bau probíhají rozsáhlé retrospektivy obou dvou titánů sovětské fotografie. Je to největší výtvarný tahák berlínské letní sezony, ale nejde tu jen o fotografie. Chaldejův a Rodčenkův příběh je totiž poučnou zprávou o tom, co všechno znamená říci ďáblu ano.

Nevěrohodné fotografie

Alexandr Rodčenko (1891–1956) prošel výtvarnými školami a ještě před bolševickou revolucí se stačil prosadit jako abstraktní malíř, jehož význam se srovnával s věhlasným Kazimirem Malevičem. Největší sláva však přišla až po výstřelu z Aurory, kdy se přeorientoval na fotografii. V divoké jízdě za bolševickým snem hrála kultura podobnou roli jako nástěnné malby v pravoslavných kostelech: i negramotný člověk měl z filmů, plakátů a fotografií pochopit, že ho jednou čeká ráj, v tomto případě komunistický. Rodčenko se stal jedním z pilířů téhle štědře dotované kulturní propagandy.

Nebylo mu ještě ani třicet, když vyučoval na univerzitách a vystavoval na klíčových výstavách. Jím upravované plakáty a knihy s kolážemi plnými ostrých úhlů a netradičních perspektiv se staly vzorem moderní typografie i pro československou, levicově orientovanou avantgardu. Zatímco u nás ovšem výtvarníci o novém společenském zřízení teprve snili nad kávou, Rodčenka už začalo klepat přes prsty.

Člen politbyra Andrej Ždanov ještě ani nestačil vystoupit se svým požadavkem, aby se veškeré výtvarné umění řídilo principy socialistického realismu, a Rodčenko už byl označen za buržoazního formalistu. Mělo to logiku. Dělníci se jen těžce přesvědčují o tom, že netouží po ničem jiném než po experimentálním umění, a Sovětský svaz v tomhle nebyl výjimkou. Časopis Sovjetskoje foto Rodčenka napadl, že jeho přelomové konstruktivistické fotografie lidí a domů ze žabí a ptačí perspektivy jsou nesrozumitelným uměním, které neslouží lidu, a vzápětí byl vyloučen ze skupiny Říjen. Rodčenkova reakce byla soudružsky příkladná: posypal si hlavu popelem a odjel fotit stavbu Bělomořsko-baltského kanálu.

„Fotografoval jsem úplně jednoduše, už jsem nemyslel na žádný formalismus,“ poznamenal si po návratu ze stavby, na kterou Stalin poslal z gulagu pracovat 160 tisíc vězňů. „Chci dělat zcela věrohodné fotografie, takové, jaké dosud neexistovaly, snímky, jež tak věrně zobrazují život, až jsou samotným životem.“ Tato Rodčenkova slova byla bohužel stejně málo upřímná jako výsledné fotografie. Dnes se na ně nedívá snadno: stavba kanálu si vyžádala desetitisíce mrtvých, Rodčenko tu ale nafotil idylické portréty nadšených budovatelů, kterým k práci vyhrává orchestr.

Někdejší průkopník experimentální fotografie nadále fotil stylizované výjevy ze života pionýrů, vojáků, sportovců, traktoristů. Krvavá diktatura se jim za služby odvděčila po svém.Režim jeho sebekritiku uznal a na počátku války Rodčenka spolu s rodinou a dalšími vyvolenými moskevskými umělci evakuoval z Moskvy do bezpečí na Ural. Fotograf zřejmě v duchu toužil vytvořit něco podobně avantgardního jako před lety. Svědčí o tom třeba dopis jeho dcery z roku 1948, ve kterém mu přeje, aby už nemusel tvořit ve stylu socialistického realismu. Nemocný Rodčenko už to však nestihl, o osm let později zemřel po záchvatu mrtvice.

Příliš pozdní sláva

Po Rodčenkovi se zachoval obsáhlý archiv dopisů a osobních předmětů. Po Jevgeniji Chaldejovi (1917–1997) nezbylo skoro nic. A i to málem skončilo na skládce. První tragédie se v rodině z ukrajinské Juzovky (dnešní Doněck) přihodila rok po Jevgenijově narození: matku zastřelili při pogromu, který propukl po bolševické revoluci. Jevgenij útok přežil o vlásek, zasáhla ho stejná kulka. Vychovávala ho babička, která mu koupila první fotoaparát. Členem fotoagentury TASS se stal už jako osmnáctiletý. Chaldej neměl výtvarné vzdělání ani kontakt s fotografickými trendy. Fotil, kam ho poslali, tak, jak to tehdy možná viděl na Rodčenkových snímcích: usměvavé traktoristy, zadumané muže se sbíječkou.

Mohl skončit jako desítky fotoreportérů, u jejichž prací v novinách se ani netisknou jména autorů. Pak ale začala válka. Nepatřil k vyvoleným, kteří se evakuují. Už jako válečný fotograf se dozvěděl, že zbytek jeho rodiny na Ukrajině zavraždili němečtí vojáci ženoucí před sebou Rudou armádu. Chaldej prošel boji o Murmansk, Sevastopol, později zažil osvobození Sofie, Budapešti, Vídně. „Všechno, co jsem měl, byl kožený kabát, uniforma, pár kusů oblečení a chemikálie na vyvolávání filmů v ruksaku,“ vzpomínal.

Věděl, že jeho práce se nemusejí držet reality. Byl podřízen armádní cenzuře, pro kterou nebylo podstatné, jestli jsou jeho fotografie pravdivé, ale jestli splňují svůj účel: přesvědčit lidi, že vítězství je na dosah a že nad Evropou zavlaje rudý prapor. Do snímků Chaldej zasahoval často, při vyvolávání do nich přidával výbuchy a oheň, manipuloval s portrétovanými hrdiny, aby byla scéna efektnější, neváhal za pochodujícími vojáky zapálit dům. Symbolem jeho volného přístupu k novinařině je jeho nejslavnější fotografie vztyčování sovětské vlajky na Říšském sněmu: scénu v Berlíně inscenoval až dva dny po skončení bojů, do snímku přidal hořící střechy a z ruky vojáka jistícího praporečníka vyretušoval nadbytečné hodinky ukradené civilistům.

Chaldej se stal hrdinou a jeho portrét Stalina hrajícího si s malým chlapcem populární apoteózou generalissima. Jenže pak nastal zlom. Ještě ho poslali zaznamenat průběh Postupimské konference a norimberského procesu, pak mu však řekli, že další práci pro něj už nemají. Končila 40. léta a sovětská kultura se při antisemitských čistkách zbavovala Židů na důležitých postech. Chaldeje vyhodili z TASS a v následujících letech se na jeho jméno zapomnělo. Návrat na výsluní přišel na počátku 90. let, kdy ho na Západě zpopularizovali němečtí sběratelé Volland a Krimmer. Byla to ale příliš pozdní sláva: zemřel jako osamělý důchodce v panelákové garsonce, do které se vtěsnal i s fotokomorou.

Fotografie Jevgenije Chaldeje i Alexandra Rodčenka jsou fascinující, oba měli vizuální talent, jaký se jen tak nevidí. Stejně má ale člověk při odchodu z jejich berlínských retrospektiv zvláštní pocit. Propagovali krvavou diktaturu a ta se jim za to oběma odvděčila po svém. Přesto byli podle dostupných svědectví až do smrti přesvědčeni o tom, že si Stalin všechno to oslavování stejně zasloužil.

ALEXANDR RODČENKO, JEVGENIJ CHALDEJ

Martin-Gropius-Bau, Berlín, 12. 6.–18. 8., respektive 9. 5.–28. 7.