0:00
0:00
Jeden den v životě4. 7. 20083 minuty

Anča od maminky

Anču Pavlovi poslala maminka. Z nebe. Alespoň to Pavel tvrdí. Před padesáti lety maminku neposlechl a oženil se s dcerou italských imigrantů. On sám je z rodiny, která se přistěhovala do Argentiny z Moravy, ve třicátých letech.

Astronaut
Autor: Respekt
Autor fotografie: Pavel Reisenauer Autor: Respekt
↓ INZERCE

„No, není to kočka, ta moje Anča!“ pochvaluje si pan Pavel. Ukazuje mi na obrazovce mobilu podobenku usměvavé sedmdesátnice s trochu rozmazanou rtěnkou a platinovou trvalou.

Anču Pavlovi poslala maminka. Z nebe. Alespoň to Pavel tvrdí. Před padesáti lety maminku neposlechl a oženil se s dcerou italských imigrantů. On sám je z rodiny, která se přistěhovala do Argentiny z Moravy, ve třicátých letech. Pavlova maminka nechtěla, aby si hrál s argentinskými dětmi. Pavel se proto nikdy nenaučil pořádně španělsky. Navíc mu maminka vtloukala do hlavy, že jestli se jednou ožení, může si vzít jedině, Pavle, rozumíš, jedině Češku! Jenže Pavel neposlechl. Se svou italskou ženou žil spokojeně, ale už mu umřela. Maminka taky. Pavel byl dlouho sám. A s nikým nemluvil česky. Skoro dvacet let.

„A pak jsem potkal Anču!“ Zázrak. Na jednom krajanském plese si spolu zatančili a oba zachvátila láska jako trám. Paní Anna umí vařit knedlíky, taky pochází z Moravy a mluví dobře česky. Pavla poslala na kurz češtiny, aby si lépe rozuměli. A Pavel jezdí čtyřikrát týdně autobusem dvě hodiny přes celé Buenos Aires, aby se nemusel pořád ptát: „Cože, co?“ A čeština je najednou tajná řeč, které nikdo z rodiny nerozumí, ani synové, ani všetečné dcery, ani malí vnuci. Rodina se totiž na Pavla zlobí. Ptají se ho, proč s maminkou nechodil nikdy tančit, a teď se svou novou přítelkyní je každou sobotu na nějaké zábavě. Italský ples, jugoslávský nebo polka až do rána u Čechů. Pavel marně vysvětluje, že nebožku Italku tancování nebavilo. „Děti na Aničku žárlí, myslí si, že bych měl sedět doma a dívat se na televizi. A dělají, že neexistuje viagra!“

Nejen že jsou ti dva milenci, tanečníci, ale jsou to i spiklenci vlasti, všeho českého, dávného a přesto tak strašidelně živého. „Víš, je to hrozně divné, ale já když ležím někdy v posteli, je tma a nemůžu spát, najednou vidím mámu, a když teď znova mluvím česky, můžu si s ní povídat. A ona mi odpovídá!“„A co ti říká, Pavle?“ Ptám se a snažím se ze všech sil potlačil ironický nátisk, ten pochybovačný nádor, který začne prorůstat všechno, co zavání zajímavým, přestože neskutečným příběhem. „Říká, že mi Anču poslala!“ Tak. Maminka je s Pavlem konečně spokojená. Může odpočívat v pokoji. Už prý o Pavla nemá ani trochu strach.

Příští týden píše Jiří Kratochvil


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].