Není ráje na zemi

Kdo minulou sobotu zavítal do Paříže, určitě nelitoval. Za krásného slunečného dne se ulice již tak přitažlivého města proměnily v roztančená, roztleskaná nebo pozorně naslouchající lidská mraveniště všech barev a ras. Ovládla je hudba – jazzová, klasická, folková, rocková, hiphopová, techno, šansony – valící se ze všech stran.

Člověk by řekl, ráj na zemi. Neboť nejdelší den v roce je po celé Francii už skoro třicet let tradičně zasvěcen oslavám hudby a jen ve městě nad Seinou se konalo na tisíce různorodých koncertů. Ráj na zemi ovšem neexistuje.

Ve francouzské metropoli i tu teplou letní noc zase hořela auta, rozbíjely se výklady obchodů, parta mladých černochů a Arabů železnými tyčemi málem k smrti umlátila mladého Žida. Měl smůlu, vracel se domů s jarmulkou na hlavě, a tak to schytal.

Policie i vysocí politici šokovaným Francouzům následujícího rána oznámili dvě možné motivace ničení majetku a ubíjení do bezvědomí. Mladá generace byla hudební nocí údajně rozjařená, v případě fyzické agrese šlo naopak o vyřizování účtů mezi partami. Násilníků bylo patnáct na jednoho!

Podivná a iracionální vysvětlení. Normální, byť rozjařený člověk přece nezapaluje auta a problémy neřeší s holí v ruce. Podle francouzského tisku se navíc podobné věci v Paříži dějí skoro každý víkend, kdy znudění mladíci táhnou městem a svou nudu či komplexy ventilují tímto svérázným způsobem.

Spíš se tu ohlašuje nový civilizační jev a netýká se už jen Francie a jejích nespokojených teenagerů.

Zprávy o obdobné eskalaci násilí a vandalství lze přece zaznamenat v každé bohatší zemi. Ať už při sportovních či hudebních akcích nebo ideologicky motivovaných pochodech, srazech, manifestacích. Nemluvě o rostoucím počtu agresí všeho druhu v individuálním soužití.

Jde o zvláštní paradox současné doby. Měli bychom být spokojení jako nikdy v historii lidstva. Stále bohatší evropská společnost přece nabízí blahobytný způsob života plný technologických vymožeností, zábavy i zážitků, o nichž se našim předkům ani nesnilo. A vstup do takto pojatého konzumního světa je otevřený všem, kdo o něj stojí.

Plné nákupní vozíky, dálnice, letiště, stadiony, letoviska, koncertní sály anebo množství rozličných přehrávačů, počítačů, televizí, elektronických her, mobilů, jež dnešní Evropané vlastní, jsou toho pádným důkazem.

Zároveň se však zdá, že nás ta valící se lavina předmětů, příslibů efemérních rájů, imunizuje vůči dvěma životně důležitým vlastnostem – soudnosti a přirozenosti. Což francouzští mladíci dosvědčují pochodněmi a holemi. My ostatní permanentním nářkem nad těžkostí existence.