Editorial

Už je to tady, už se trhá pytel s novými technologiemi a nápady, jak vyrobit energii ze slunce, větru či vln. Státní majitelé pouští už ohledávají místa, která pokryjí solárními panely, Alžírsko a Maroko možná už příští rok spustí sluneční elektrárny a plánují, jak vydělat na Evropě hladové po energii. Američané vytypovali místa ve svých pouštích pro obří zrcadlové farmy a předpokládají, že až 20 procent z celkové spotřeby elektřiny by mohlo zajistit právě slunce. Vědecké týmy firem se předhánějí v nápadech, jak docílit, aby energie přímo ze slunce byla levnější než ta z uhlí, a od tohoto cíle už nejsou tak daleko, jak se ještě nedávno zdálo. Týdeník The Economist to rozhodně vidí nadějně (str. 26–28).

Existuje ovšem země, která má energie na rozdávání a slunce tam přitom vykoukne jen zřídka – Island. Ještě před padesáti lety tam lidé žili skoro jako ve středověku, v kamenných domech topili vysušeným ovčím trusem a živili se lovem ryb. Dnes patří k nejmodernějším zemím světa, lidé objevili půvaby luxusu, jehož se nemůžou nabažit. Reportáž Tomáše Lindnera (str. 34–41) barvitě líčí život Islanďanů, komentář Luďka Niedermayera (str. 11) zase vysvětluje, proč se najednou tato země ocitla v těžké finanční krizi.

Ale vraťme se do Česka, které finanční krizí sice netrpí, zato o té politické a společenské by se jistě mluvit dalo. Před několika týdny proběhla médii informace, že čeští vojáci odmítají sloužit v nebezpečném Afghánistánu, a člověka hned napadne, že tato zbabělost je důsledkem obecné ztráty smyslu pro čest a nechuti přinášet oběti. Jaroslav Spurný se vydal za našimi vojáky, aby se o jejich zbabělosti přesvědčil na vlastní oči. Jak se ukázalo, všechno je poněkud jinak, než se jevilo na první pohled (str. 16–19).

To ovšem neznamená, že je všechno v pořádku. Přeběhlíci ve sněmovně se množí jako králíci, a temných postav v české politice jako kdyby nebylo nadmíru, o slovo se hlásí sdružení přátel Miloše Zemana. Jenže i tato akce při hlubším nahlédnutí vypadá poněkud jinak, než nabízí první pohled (str. 20).

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA