Výchova proti systému

Kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo je jím ve čtyřiceti, nemá rozum. Slavný bonmot připisovaný Winstonu Churchillovi jako by vyjadřoval hlavní dilema, které řeší postavy německého filmu Občanská výchova (2004). Snímek režiséra Hanse Weingartnera je nedogmatickým, satirickým ohlédnutím za dědictvím revoluční osmašedesátnické generace, jejíž nynější televizní uvedení dobře zapadá do nálady kolem kulatého osmičkového výročí. Konfrontuje totiž svět bohatého podnikatele Hardenberga, který býval v mládí členem studentské radikální skupiny, s názory trojice mladých idealistických bojovníků proti společenskému systému.

Léta hojnosti jsou pryč. Nebo: Máte příliš mnoho peněz. Takové nápisy nacházejí ve svých honosných vilách bohatí obyvatelé berlínské čtvrti Zehlendorf. Vloupává se do nich dvojice kamarádů, Jan (Daniel Brühl) a Peter (Stipe Erceg), a kromě varovných vzkazů zanechávají v domech nepořádek v podobě různě přeskupeného nábytku. Třetím do party je Jule (Julie Jentschová), Peterova přítelkyně, která se do společného pronájmu obou mladíků nastěhuje poté, co už kvůli obrovským spláceným dluhům za nabourání luxusního mercedesu neutáhne vlastní bydlení.

Mezi Jule a Janem to začne jiskřit, a když Jan dívku zasvětí do tajemství nočních dobrodružství, rozhodne se Jule vzít útokem luxusní obytnou pevnost svého věřitele Hardenberga. Ten se ovšem vrátí dříve z cest a trojice s ním jako s nechtěným rukojmím ujíždí do alpské chaty ukryté kilometry od civilizace.

Weingartner míchá dohromady prvky thrilleru a romance. A už jen kvůli pečlivě vybudovanému jiskření mezi ústřední trojicí chycené do pasti milostného trojúhelníku stojí za to film vidět. Ruční kamera inspirovaná hnutím Dogma se dostává hlavním představitelům dost intimně na tělo a je znát, že Weingartner měl k dispozici ten nejtalentovanější výkvět mladé německé herecké generace. Julie Jentschová, kterou jsme naposled v českých kinech viděli jako Dítětovu árijskou milenku v Menzelově Obsluhoval jsem anglického krále, je přesná jako citově rozpolcená Jule. A Daniel Brühl v roli cholerického, ideologicky zapáleného a vnitřně zranitelného Jana dokazuje, že může být považován za evropskou oduševnělou obdobu mexického charismatického krasavce Gaela Garcii Bernala.

Režisérovi nelze upřít, že se snímkem – jeho americký remake se právě připravuje – snaží spíš pokládat otázky, než že by před diváka stavěl odpovědi. Jak se změnila povaha protestů proti systému od dob studentského radikálního vůdce Rudiho Dutschkeho, za jehož bývalého souputníka se prohlašuje Hardenberg? A jak se vůbec bouřit proti systému, který své kritiky neumlčuje, ale inkorporuje? „Co bylo včera podvratné, si dnes můžeš koupit v obchoďáku,“ říká jedna z postav. Weingartner své hrdiny nijak neglorifikuje, ale vcelku nezastřeně s jejich ideály a záškodnickými akcemi sympatizuje.

Občanská výchova

ČT 2, 26. 6., 23.25