V mléčné bouři

Nedávné záběry německých a českých farmářů vylévajících na hnůj statisíce litrů „příliš levného“ mléka rozbouřily středoevropský klid. V době, kdy kvůli nedostatku potravin propukají v řadě míst světa hladové bouře a kdy se zemědělská půda stává vstupenkou do velmi lukrativního byznysu, ohlásili zdejší farmáři existenční ohrožení. Teď po třech týdnech vášně utichly, ale údiv zůstal. Kromě příčin údajné krize se čeká na vysvětlení, co mléčná válka přinesla, kdo jsou její vítězové a poražení. Za odpovědí se skrývají nejen příští ceny potravin, ale i tvář zdejší krajiny.

Nečekaná vlna

„Celé se to trochu zveličuje,“ prohodí Josef Málek a na okamžik se odmlčí. „Na druhou stranu je fakt, že podobná vlna na trhu tu už hodně dlouho nebyla,“ dodá po chvíli.

Pan Málek pracuje v největším tuzemském obchodním řetězci a má na starost nákup čerstvého zboží. Poslední půlrok se rozhodně nenudil. Tou „vlnou“ myslí manažer Teska houpačku, při níž loni koncem roku vystřelily ceny mléka a mléčných výrobků k výšinám, aby po nějakém čase se stejnou prudkostí spadly o řád níž.

Příčina je známá. Na světové trhy dolehla koncem roku katastrofální neúroda v Austrálii, rostoucí zájem o dovoz jídla v bohatnoucí Asii a v neposlední řadě i americká finanční krize. Právě ta nasměrovala pozornost řady burziánů od nemovitostí a akcií k obilí a sušenému mléku. Rekordní poptávka však netrvala dlouho. Prakticky od začátku roku ceny mléka znovu klesají – především kvůli zvýšené produkci, k níž nejen evropské farmáře strhla vidina rostoucích zisků. V cenovkách na pultech Málkova Teska se ten oblouk odrazil následovně: zatímco loni na jaře tu stál litr mléka necelých jedenáct korun, před Vánocemi už to bylo téměř o polovičku víc (máslo šlo vzhůru téměř na dvojnásobek) a dnes je vše zpátky při starém.

Připomenutí těch událostí je důležité – právě lidé jako pan Málek totiž podle bouřících se zemědělců stojí za ohlašovaným krachem evropského venkova. „Hrozí masový exodus, tyhle ceny se zkrátka nedají přežít,“ prohlásil bavorský statkář Romuald Schaber, než v onen zlomový den 27. května vyrazil spolu s dalšími stovkami farmářů k blokádě mlékárenských provozů.

Obchodníky však podobná prohlášení nechávají v klidu. „Prodejní cenu stanovuje z devadesáti procent trh. Zjišťujeme po celé Evropě, za kolik se který výrobek prodává, a na takovou cenu se pak snažíme dostat i v Česku. Teď jsou všude přebytky,“ říká manažer Málek. A tahle logika propojeného evropského trhu s potravinami by vlastně mohla stačit i všem spotřebitelům. Právě u zemědělství ale pragmatická logika čistého byznysu neplatí. A snad každý evropský konzument zná argumenty zdejších farmářů, že zemědělství na starém kontinentu se při své „výrobě“ musí ohlížet i na krajinu a na důstojné podmínky pro zvířata. Aby zdejší zemědělci mohli plnit tyto náročné úkoly a zůstat přitom konkurenceschopní, dostávají dotace, na které rok co rok padne víc než čtyřicet procent rozpočtu celé EU.

Čerstvé protesty mlékařů ovšem přinesly zásadní otázku: Pokud ani vysoké dotace nestačí, co nás čeká? Rozmotat to spletité klubko protichůdných zájmů není jednoduché. Zůstaňme tak ještě u jednoho z klíčových míst celého sporu – ceny mléka na regálech. Co se za ní skrývá? Zhruba polovinu z ní dostávají producenti. Třetinu spolknou náklady na dopravu a následné zpracování v mlékárnách. Zbytek tvoří marže mlékáren a obchodů – a obě tyto položky dlouhodobě zahaluje aureola obchodního tajemství.

Proto nepřekvapuje, že hlavním bodem současného sporu se staly právě marže. Řetězce si podle zemědělců účtují nehorázná procenta a zlevňování promítají na všechny ostatní, jen ne sebe. „Naši obchodní politiku nebudu zveřejňovat,“ přiznává výtkám nepřímo jistou oprávněnost manažer Teska Málek. Na celkových maloobchodních tržbách se přitom supermarkety podle nedávného výzkumu společnosti Incoma podílejí už zhruba dvěma třetinami a výsledný efekt je podle zemědělců jasný: nepřistoupit na podmínky, které stanoví Tesco, Lidl a spol., si žádná mlékárna – a následně farmář – nemůže dovolit.

Souboj starých struktur

Postavení obchodních řetězců se v posledních měsících skutečně dostalo kvůli podezření z neférových praktik do hledáčku Evropské komise a také v Česku se aktuálně stává tématem politických debat (viz rámeček Hon na řetězce). Kritický pohled je však podle řady expertů na místě i vůči farmářům. „Z dlouhodobého hlediska jim nezbude nic jiného než se v těch podmínkách zorientovat. Vlastně jde o souboj starých struktur. Zemědělci se tu roky udržovali při životě bez ohledu na to, jak dobře dokázali hospodařit. Zemědělství dlouho nebylo příliš atraktivní odvětví a noví lidé se do něj nehrnuli. Dá se říct, že ti neschopní by měli v těchto tvrdých podmínkách postupně odpadat,“ říká například Tomáš Doucha z Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky. „Pro ty schopné je podpora ze strany EU více než velkorysá,“ dodává.

Douchově vizi farmářské profese očištěné od líných neumětelů nahrává i to, že evropské výrobce mléka zatím prakticky neohrožuje konkurence z jiných kontinentů, jak se to stalo v řadě jiných „nezemědělských“ odvětví. Čerstvé mléko se na dálku převážet nedá a ani dovoz sušeného, které jej může při výrobě velké části mléčných výrobků nahradit, není na pořadu dne.

Rozdíl v ceně, za kterou vyrábějí mléko evropští a „cizí“ farmáři, není tak dramatický, aby se dovozcům vyplatily náklady na přepravu přes polovičku zeměkoule. Navíc v případě mléka i jiných potravin si EU stále drží clo, které dovoz zdražuje zhruba o pětinu. A zemědělcům nahrávají i poměrně přísná pravidla jakosti. Unie vysílá každodenně své kontrolory na místa, ze kterých se do Evropy dováží třeba mražené maso. Celá Jižní Amerika má například po loňském odhalení krutých podmínek velkého množství velkochovů pro dovoz hovězího červenou a ani zájemci o dovoz lacinějšího sušeného mléka často přísné evropské podmínky nesplňují.

Tím nejpodstatnějším dílkem skládačky jsou ale dotace. Právě mléko je dlouhodobě jednou z nejprotežovanějších zemědělských komodit. Pro zemědělce jde totiž o strategickou surovinu – zatímco zisk z prodeje obilí i přesnou částku zemědělských dotací počítají farmáři jen jednou do roka, mléko se prodává každý den a tvoří tak často klíčové zemědělské „cash–flow“. Řada přímých dotací na výrobu či export mléka se v průběhu několika posledních let zrušila, zemědělci však stále mohou čerpat z širokého vějíře plateb. Kromě necelých tří tisíc v podobě přímé platby na hektar obhospodařované půdy je to v Česku i podobně velká částka za každé zvíře ročně a další tisícové příplatky na „péči o krajinu“ či ztížené podmínky pro práci třeba kvůli vysoké nadmořské výšce nebo svažitému terénu. Češi dnes dostávají zhruba dvě třetiny toho, co jejich kolegové na Západě, v příštích pěti letech se má ale i tento rozdíl setřít.

Zastavte exodus

I z tak krátkého výčtu vyplývá jasná věc – konkurencí pro evropské farmáře jsou dnes prakticky zase jen evropští farmáři. Jak je ale možné, že podle statistik z EU dokáží třeba belgičtí nebo britští zemědělci produkovat mléko zhruba za necelých osm korun za litr, zatímco čeští a němečtí farmáři uvádějí hranici návratnosti kolem 8,50 korun? „Chybí nám moderní vybavení, které zvyšuje efektivitu,“ vysvětluje to předák největšího českého mlékárenského družstva Zdeněk Houška. A stejně vidí problém i mnohem lépe vybavení Němci. Podle Thea Goebbela z Agrární komory v Bonnu už Britové třeba sběr hnoje ve stájích dávno nedělají vidlemi a trakařem, ale speciálními dopravníky. A podobné je to prý s přepravou a rozdělováním krmiva. Kdo zkrátka dosud neinvestoval do moderních stájí, ten už beznadějně ztratil kontakt s moderním zemědělstvím.

Ať už zaostávání za výkonnými evropskými kolegy zavinil opravdu „nedostatek moderního vybavení“ nebo neschopnost, je hranice návratnosti nepřehlédnutelným ukazatelem. Její důležitost vidíme i na výsledku nedávné „vylévací stávky“. Nejprve se zdálo, že protestující farmáři oslaví velkolepé vítězství: největší německý obchodní řetězec Lidl a následně dva další přislíbily vykupovat mléko za požadovanou cenu kolem devíti korun, s novými smlouvami přispěchaly i desítky německých mlékáren. Jen pár dnů po obnovení dodávek však výkupní ceny znovu klesly na úroveň jako před stávkou.

Před Vánocemi zdražil litr mléka o polovinu, dnes už je cena zpět na původní výši.Ta tedy nic nevyřešila a belgicko-britská schopnost láce říká, že ani další podobné protesty proti nízkým výkupním cenám toho svým aktérům příliš nepřinesou. Pro zemědělce se tudíž ukazuje mnohem perspektivnější vkládat své naděje do reformy společné zemědělské politiky. Ta jim totiž nabízí novou podnikatelskou volnost a zároveň šanci dosáhnout na peníze tak, že se proti velkým agropodnikům vymezí svým ekologickým zaměřením.

Kam dál

Reforma společné zemědělské politiky už dlouho patří k „evergreenům“ politické debaty v EU. Hory nadbytečného másla, jezera z neprodejného mléka, hangáry příliš draze vykoupené pšenice, obrovská byrokracie a vysoké náklady – tak zní tradiční výčitky. V poslední době se ale čím dál tím víc ukazuje ještě další nevýhoda: ve své současné formě zabraňuje systém evropským zemědělcům v tom, aby nejen zásobovali lidstvo potravinami, ale co nejšetrnějšími produkčními metodami také přispívali k zachovaní zdravého životního prostředí. A proto dánská komisařka zemědělství Mariann Fischer Boelová koncem května představila koncepci dalšího kola reformy, která má evropské sedláky na výzvy globalizace důsledně připravit.

„Trh místo regulace“ – tak zní první komisařčina reformní zásada. Nejen nárůst spotřeby, ale také skutečnost, že čím dál tím víc zemědělců na svých polích nepěstuje potraviny, nýbrž suroviny do ekologických pohonných hmot, bude v příštích letech vést k tomu, že se poptávka po potravinách dále zvýší – a tím také jejich tržní cena. Evropská komise proto došla k závěru, že evropští zemědělci dokážou v budoucnu přežít i bez darů z bruselské pokladny. Od roku 2013 tedy mají být zrušena nejen veškerá cla, ale také mléčné kvóty. Zemědělci se tak budou moci svobodně rozhodnout, co a v jakém množství vyrábět.

Zatím jsou však tyto plány jen na papíře a prosadit je do evropské reality nebude snadné. Myšlenka volného trhu totiž pro většinu sedláků stále představuje noční můru: „Na volném trhu ihned zanikne devadesát procent našich mléčných farem,“ varuje například Thorsten Sehm, jednatel německého Svazu chovatelů dojného skotu, který nedávné vylévání mléka organizoval. A jeho další argument zní opravdu varovně: na uvolněném trhu se prosadí pouze ti, kteří umějí vyrábět co nejlevněji – a to jsou většinou velké, ke zvířatům nelítostně se chovající podniky, které dosud v rozletu brzdí kvóty na maximum prodaného mléka.

Ani keříček

Ty obavy nejsou úplně liché. Na zcela liberalizovaném evropském trhu by měly velké agropodniky nespornou výhodu – na nákup krmiva dostávají množstevní slevy a navíc si na vlastních rozlehlých polích jeho nezanedbatelnou část dokážou vypěstovat sami. Právě monotónní nuda širých lánů a mizející venkovská rozmanitost jsou vedle snahy o humánnější přístup ke zvířatům důvodem, proč zvýhodnění rodinných farem před agroprůmyslem volají i evropští zemědělští experti.

„Menší farmy hrají zásadní roli, pokud jde o zachování rozmanitosti druhů,“ říká Reinhild Benningová, expertka pro zemědělství ze Svazu pro životní prostředí a ochranu přírody v Berlíně. „Soukromí zemědělci většinou své pastviny a pole obklopují různými stromy a keři, které jsou rájem pro ohrožené živočichy. Zato ve východním Německu, kde jsme po socialistických JZD zdědili obrovské plochy, nenajdete na stovkách hektarů ani keříček.“

V oblastech, kde dominují velké průmyslové farmy, se podle expertů vytrácí důležitý prvek kulturní identity kontinentu. „Evropa se vždy vyznačovala obrovskou regionální rozmanitostí. V každém kraji se tradičně pěstovaly jiné rostliny, vyráběly se odlišné potraviny a vařilo se specifické jídlo,“ říká profesof kulturní geografie z univerzity v Erlangenu Werner Bätzing. Vymíráním malých farem a nástupem čím dál větších „efektivních“ podniků je však podle něj tato rozmanitost ohrožena: „Venkov už nebude mít žádný vlastní život. Lidé ztratí veškerý vztah ke krajině – a tím také část sebe sama.“

Jak daleko v tomto smyslu „zničení“ evropského venkova pokročilo, lze pozorovat právě v Česku a dalších postkomunistických zemích, kde kolektivizace zemědělství tradiční strukturu rozbila. Také v západní Evropě vedl stoupající ekonomický tlak k tomu, že hodně zemědělců své farmy opouští. Ve „starých“ členských zemích Unie se v dekádě 1995–2005 snížil počet zemědělských podniků o 21 procent. V Německu, Itálii a Portugalsku dokonce o 30 procent.

Aby chystaná deregulace trhu tento trend ještě neposílila, chce ji komisařka Fischer Boelová doplnit zásadní reformou dotačního systému. Po ní by – zjednodušeně řečeno – mělo mnohem víc peněz putovat do programů na rozvoj venkovského prostoru a k ochraně životního prostředí než na přímé platby za pouhé vlastnění hektarů půdy či kusů dobytka. To totiž nahrává právě „nechtěnému“ agroprůmyslu. Pouhých 20 procent evropských zemědělců (velké farmy) dnes inkasuje plných 80 procent všech dotací.

Se škrty do Česka

Definitivní slovo by mělo padnout v listopadu, plány jsou ale poměrně jasné už dnes. Ve „starých“ členských zemích platí už dnes, že každý podnik, který za rok inkasuje více než 5000 eur na dotacích, musí každoročně dvacetinu dotací vracet. Do roku 2012 se má tato částka vyšplhat na 13 procent, pro ty největší podniky dokonce na 22 procent. Pro Českou republiku a další nové členy EU by však nová pravidla měla v plném rozsahu platit až po roce 2013.

Peníze, které se tímto způsobem ušetří, mají v domovské zemi zemědělců zůstat, národní vláda je ale bude muset investovat do podpory farem, které se obzvlášť zaslouží o ochranu životního prostředí nebo zachování určitých kulturních hodnot. Malým podnikům, které to na liberalizovaném trhu budou mít složité, se tedy nabízí možnost získat více peněz z ekologických programů EU. Například tím, že se budou specializovat na produkty, které nemůže „agroprůmysl“ nabídnout – například na atraktivnější „bio“ mléko.

S prosazením svých plánů to však nemá komisařka Fischer Boelová jednoduché a největší vášně její reforma vyvolává právě v Česku a Německu. Zatímco v řadě západoevropských zemích to není ani čtvrtina, v Česku patří velkofarmám s více než tisícovkou hektarů pětapadesát procent zemědělské půdy. A první ústupek si už Češi vymohli: původně měly velké farmy vracet zhruba dvojnásobné množství peněz, než se uvažuje nyní.

S hlavní myšlenkou reforem však prý vládní politici problém nemají. „O škrty pro velké farmy máme jediný spor, vše ostatní podpoříme,“ říká šéf zemědělského výboru sněmovny Jiří Papež (ODS). Tím „ostatním“ by přitom podle bruselských plánů měly být kromě snižování přímých dotací i výrazně tvrdší nároky na péči agrodružstev o okolní krajinu. Diskuse o budoucnosti evropského venkova se ale podle všeho teprve rozbíhá a spolu s blížícím se rokem 2013, na který se plánuje revize celého unijního rozpočtu, budou podle expertů rozdílné zájmy evropských zemí stále zřetelněji vyplouvat na povrch.

HON NA ŘETĚZCE

Letos v únoru předložila skupinka sociálnědemokratických poslanců vládě návrh, podle nějž by měly všechny obchody hospodařící s obratem nad pět miliard přijmout tzv. etický kodex. Řetězcům by zakazoval účtování speciálních poplatků třeba za umístění zboží na lepší místo v regále nebo zařazení do nabídky. Klíčovou by byla především povinnost včasných plateb za zboží. A ve hře byla až desetimilionová pokuta za její porušení. „Řetězce dnes mají v Česku mimořádně liberální podmínky a tohle by mohl být nástroj, jak dopady jejich rozšiřování alespoň trochu regulovat,“ vysvětluje předkladatel novely Michal Hašek (ČSSD). Ono rozšiřování má přitom poměrně jasný rozměr, na celkových maloobchodních tržbách se supermarkety podle nedávného výzkumu společnosti Incoma podílejí už zhruba dvěma třetinami a jejich zisky se za poslední desetiletí zdesetinásobily.

Topolánkova vláda v únoru návrh smetla s tím, že jde o „další zbytečnou regulaci z dílny ČSSD“ a že podmínky hospodářské soutěže jsou v Česku regulované dost. Poslanecký návrh se má přesto během několika dní dostat do sněmovny a vláda slibuje, že představí i vlastní novelu, která by vyřešila alespoň nejpalčivější problém a zavedla pokuty za nedodržení lhůty splatnosti.