Umění zabité uměním

Jako když bezhlavě surfujete po internetu: pokud se člověk neřídí klíčovými slovy, může se v záplavě informací utopit. Právě tohle je největším problémem přehlídky Mezinárodní trienále současného umění 2008, kterou Národní galerie připravila v pražském Veletržním paláci. Výstava sestavená kurátory na půdorysu připomínajícím webovou svobodomyslnost (200 výtvarníků na ploše devíti tisíc metrů čtverečních nic zásadního nespojuje) totiž žádná klíčová slova nenabízí.

Sdílejme znak míru

Prezident trienále Milan Knížák o přehlídce říká, že se chtěla vzepřít hlavním proudům, být něčím jiným než typickým mezinárodním bienále, které můžeme vidět co dva roky třeba v Benátkách nebo Berlíně. Že se rozhodla dát prostor umělcům z okraje, kteří se pohybují v „nechtěném undergroundu“, zatímco hlavní proud patří autorům tlačeným kupředu spekulujícími kurátory, galeristy a obchodníky. Myšlenka je to chvályhodná, nicméně stejnými úmysly se dnes pyšní téměř každá mezinárodní přehlídka.

Outsiderství, žití „na okraji“, je totiž jedním z hlavních témat současného umění několika posledních let, ať už jde o umělce ze zemí třetího světa nebo solitéry, kteří se ke svému výrazu dopracovali bez patřičného vzdělání. Stačilo navštívit poslední dvě Documenty v Kasselu či benátská bienále, tam to bylo dobře vidět: třeba instalace afrických samouků zde fungují jako důkaz, že tihle výtvarníci snad nejcitlivěji – protože hodně zblízka – vnímají sociální a ekologické proměny planety.

Škatulkování umění na dominantní a undergroundové je vůbec dost ošemetná věc. Co například teď můžeme říci o výtvarnících, které si Knížákův tým pod vedením kurátora Tomáše Vlčka vybral? Dá se o nich snad tvrdit, že jsou na okraji, když je vystavuje největší česká výtvarná instituce?

Tenhle rozpor ostatně výstižně dokládá přímo Milan Knížák hned v úvodu do expozice. Jeho instalace je složená z řady průmyslově vyráběných pisoárů, nad některými mušlemi je nápis Toto je umění, nad jinými Toto není umění. Vtípek odkazující k Duchampově devadesát let staré Fontáně má asi ilustrovat tezi, že v dnešní době je obtížné rozlišovat, co se dá ještě za umění považovat. Vtip je ovšem v tom, že uměním je každý z oněch pisoárů, protože všechny dohromady tvoří Knížákovo vystavené dílo – přemýšlet můžeme pouze o tom, jestli to náhodou není blbé umění.

Výtvarným artefaktem je tak i předmět, který sám jeho autor za artefakt nepovažuje (nebo to alespoň tvrdí před diváky). A stejné je to s vystavovanými umělci: v expozici jsou sice označováni za lidi z okraje, ale záštitu nad jejich díly přitom přebrali prezident Klaus s pražským primátorem Bémem.

Výstava nakonec z obecných poměrů podobných přehlídek vybočuje něčím jiným než tím, že by šla proti proudu. Těmi odlišnostmi jsou jednak fakt, že se koná jednou za tři roky, a potom přehmaty pořadatelů. Například katoličtí věřící se rozhodně na bohoslužbách nezdraví slovy „Sdílejme znak míru“, jak nám říká popisek u videa Dominika Lejmana překládající známou větu „Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje“. Také Jakub Hošek nebyl při malování svého obrazu jistě inspirován „Novým řádem“, ale poslechem kapely New Order. To by ho také mohla příště ovlivnit Módní zpráva nebo Rádio hlava. Samostatnou kapitolou je pak chybějící orientační systém, který v pěti patrech paláce posílá návštěvníka od čerta k ďáblu, respektive od kustoda ke kustodce.

Vezměte si lidskou trosku

U zdeformovaných rozmlácených porcelánových bust Olafa Brzeského stojí nápis, že Umění je násilí. Jenže dokáže nás dneska vůbec nějaké dílo znásilnit? Pokud by člověk soudil podle trienále, tak těžko. Není tu nic, co by mu přivodilo nezapomenutelný zážitek. Už názvy osmnácti kurátorských sekcí naznačují, že o žádný razantní útok na smysly tu nepůjde. Paradoxy času, Těžší než vzduch, Transgrese myšlení, Objektivní rámce pro opětovné čtení budoucnosti… Tohle nejsou oblasti, kde by se pohybovali výtvarní úchylové. Tady prostor patří zadumaným introvertům, kteří se netouží srozumitelně a především adresně vyjadřovat.

V tomhle se trienále od slavnějších zahraničních přehlídek moc neliší. Pražskou specialitou je, že jí chybí pevné a jasné kurátorské vedení. Když se letos v Berlíně kurátoři rozhodli díla vystavovat bez popisků, aby tak vznikl jeden velký „gesamtkunstwerk“, dalo se namítat, že je to příliš velký extrém. Ale mělo to myšlenku a s vysvětlujícím orientačním plánem v ruce i svůj půvab. Zato v Národní galerii jsou díla prostě rozmístěná v prostoru, aniž by bylo jasné, proč zrovna v téhle sekci.

Vezměte si na hlavu sluchátka Christiny Kubischové a projděte se pod magnetickými dráty, které vysílají vibrující signály. Strčte si hlavu do plakátu Jiřího Surůvky se svatební fotografií amerického mariňáka znetvořeného v Iráku a na okamžik se staňte manželkou lidské trosky. Dívejte se na štěkající psy Emila Mirazchieva reagující na každý váš pohyb. Anebo jen sledujte stovky těžko popsatelných pláten, fotografií, tisků a plastik, a přitom přemýšlejte, jestli na vás nějak působí, když mezi ně Knížák zařadil mazanice podivína z Karlova mostu s rohy na hlavě a Vlček obraz svého milovaného Vojtěcha Preissiga, který zemřel před šedesáti lety.

Umění někdy opravdu zabíjí umění, jak stojí na jednom nápisu v chodbě Veletržního paláce. Stačí, když jím bez zřetelné myšlenky zaplníte devět tisíc metrů čtverečních. Je to o to bláznivější, že se tak děje v instituci, která jinak současné, natož zahraniční umění prakticky vůbec nevystavuje.

MEZINÁRODNÍ TRIENÁLE SOUČASNÉHO UMĚNÍ 2008 

Národní galerie, Veletržní palác, Praha, 3. 6. –14. 9.