Pobíhejte a dotýkejte se

Tomáš Garrigue měl psa Azora, který mu tu pohovku rozkousal. A Tomáš Garrigue Masaryk pak Azora vyhodil,“ vykládá třináctiletý školák svým spolužákům. Stojí přitom ve Veletržním paláci v Praze v expozici moderního umění a jeho vyprávění se týká kubistické pohovky. Tento značně překvapivý příběh o TGM si vymyslel, protože se hraje hra „na aukci“ a on musí „svoji“ pohovku svým spolužákům co nejlépe vychválit a „prodat“.

Žáci šesté třídy základní školy v Kladně jsou v Národní galerii vesměs poprvé. Na začátku dostali od muzejní lektorky krátký výklad, pak se rozdělili na skupiny a každá si vybrala jeden exponát. Pak ho museli popsat, zjistit, ze které doby a jakou technikou vznikl, a vymyslet k němu nějaký příběh. A pak skupinky dražily a nakupovaly, odklepávaly kladívkem.

Lektor vede návštěvu podle podrobně připravené metodiky, děti dostávají listy papíru, do kterých vyplňují úkoly, baví se, a aniž by si toho všimly, stráví dvě hodiny intenzivním zájmem o výtvarné artefakty.

O kousek dál v expozici pracují jejich menší spolužáci ze třetí třídy. Sedí na zemi před Kleopatrou Jana Zrzavého a pozorují ji už několik minut; málokterý dospělý návštěvník u ní postojí tak dlouho. Proč je Kleopatra tak červená? Děti uvažují: „Protože se moc opaluje,“ míní jeden ze školáků, který o sobě již dříve prozradil, že má s Národní galerií něco společného. Je totiž také sběratel, sbírá choroše a paroží.

Na programech pro děti vyslovují malí návštěvníci častokrát zvláštní nápady a otázky. Což je právě to, co od nich jejich průvodci chtějí. Neboť na tom je založen celý obor muzejní pedagogika, který za svou ústřední metodu vyhlašuje „aktivaci“, tedy probuzení diváka a návštěvníka k vlastní aktivitě.

Bylo spočítáno, že průměrný návštěvník galerie stráví u jednoho exponátu jednu až dvě sekundy (změřil Ladislav Kesner, autor knihy Muzeum umění v digitální době), a není důvod, proč by to nemohlo být mnohem víc.

Právě proto jsou najímáni muzejní pedagogové, aby připravili nejrůznější programy, hlavně zaměřené na děti a mládež. Lektorská oddělení všech významných muzeí v Evropě rychle rostou a také u nás vznikají nové nápady. Třeba ve zmíněném Veletržním paláci mají teď kromě prohlídek pro školy také ještě vzdělávací hru, kterou si mohou děti zahrát, když přijdou na prohlídku s rodiči. Stačí u vstupu zažádat o kufřík s úkoly.

Většina velkých muzejních institucí se vydává tímto směrem (viz rámeček Muzea bez nudy) a na olomoucké Univerzitě Palackého už připravili také studijní obor muzejní pedagogika, protože po kvalifikovaných tvůrcích programů je poptávka.

Nejen sbírat

Souvisí to samozřejmě s hlubší proměnou muzea. Postupně také střední proud muzeologie uznává, že jejich úkolem je kromě „selekce“ a „tezaurace“ také „komunikace“ či „edukace“, a stále větší pozornost se věnuje vystavování sbírek.

Druhý důvod vystihuje Petra Šobáňová, která vyučuje muzejní pedagogiku na Palackého univerzitě: „Dnes už asi nikdo nemůže říci, že v kultuře nejde o finance. Muzea jsou drahé instituce a musejí nějak opodstatnit svoji existenci.“ A právě vyučování dětí v souladu s osnovami může být docela silný argument.

Potvrzují to i sami učitelé. „My jsme přece jen venkovská škola, rodiče s dětmi do muzeí moc nejezdí. Takže tohle je často první způsob, jak zjistí, že jsou i jiné než nákupní galerie,“ říká Dominika Kučerová, učitelka ze školy v Jinočanech, která na dětské programy chodí se svou třídou vcelku pravidelně.

Je to podle ní mnohem účinnější než běžná návštěva výstavy, kterou žáci většinou jen proběhnou. Děti, na které se dnes valí nejrůznější vizuální podněty a které zvládají zároveň esemeskovat, psát úkoly a koukat na film, se bez návodu nedokážou ponořit do obrazu.

Nejde samozřejmě o to, proměnit muzea v hrací sál, děti tvoří nanejvýš několik procent návštěvníků. Například v Bode Museum v Berlíně mají každý den sedm set návštěvníků a jednu dětskou skupinu o třiceti dětech, přesto tu udržují dětskou galerii s dílnou.

„Jsou to především naši budoucí návštěvníci,“ vysvětluje to Heike Völkerová, vedoucí oddělení služeb. Na trhu s náplní volného času je stále větší konkurence a „zákazníky“ je třeba si vychovávat už odmala.

Pro děti a mládež

Z takových a dalších úvah se vyvinula dokonce i dětská muzea, vybavená vysloveně pro zábavu a poučení dětí. V Evropě mají nejsilnější tradici v Německu, už od 70. let, jen v Berlíně jich je šest a jedno muzeum mládeže, Jugendmuseum, určené pro starší děti a středoškoláky.

Do jejich nejnovější expozice jménem Laboratoř dějin se právě nahrnula šestá třída na školním výletě. Lektoři děti rozsadili na lavičky a rekapitulují, co vědí o druhé světové válce, protože o tu tady právě půjde. Moc toho není, četli zatím ve škole jen dětskou knížku o chlapečkovi Fridrichovi. „To je o židovském klukovi a jeho tatínek schovával německého rabína,“ vypráví děj dvanáctiletá Pati. „Ale ne, to byl židovský rabín,“ opravuje ji Marie. Nakonec se shodnou na tom, že příběh je smutný a dlouhý, což je asi také to hlavní, co vědí o téhle citlivé kapitole německých dějin.

Pak je lektorky vezmou na výstavu. Ta nevypadá zrovna oslnivě, jen pár předmětů ve vitrínkách: letecká bunda, několik dopisů, potravinové lístky. Děti si mají vybrat nějaký předmět, který se jim líbí. Tím se pak budou další zhruba dvě a půl hodiny zabývat. Skutečně se mají děti zabavit na celé dopoledne jedním předmětem z války?

Pati a Maria si vybraly dopisy. A o dvě a půl hodiny později usilovně vybarvují a dopisují celý velký list na tohle téma. Kromě věcí ve vitrínách totiž tady mají i spoustu dalších materiálů: historické fotografie, vzpomínky na cédéčkách, texty, všechno velkými písmeny, stručně a jednoduše.

Všechno si žáci mohou vzít do ruky, prohlížet, okopírovat. Děvčátka dostala od lektora krabičku s kopiemi skutečných dopisů. Je to korespondence mezi židovským chlapcem Wernerem Bohnem, který utekl v sedmnácti letech před nacisty do Ameriky a který se snažil zachránit své rodiče v Německu. Je to dojemné čtení a holčičky dopisy hltají jeden za druhým. Pak kopírují fotky, všechno lepí na plakát, píšou své komentáře: „Nakonec maminku odvezou do koncentračního tábora,“ poznamenají si.

Mládežnické muzeum Schöneberg je spíš malý experimentální projekt, ale také další muzea v Německu připravují pro děti skutečné dobrodružství poznání. Třeba v novém Židovském muzeu se mohou dozvědět o tom, jak Židé žijí, lektor je nechá sáhnout na tóru, přičichnout si k sabatové kořence. V přízemí je pro ně sál s počítačovými hrami, zaměřenými výhradně na židovství. Mají tu také „rallye“, hru pro individuální návštěvníky, a dětský ostrov se zábavou pro děti. Muzeum dokonce nabízí školám na výletě, aby si objednaly „židovskou svačinu“, která obsahuje falafel, smažené lilky, fíky a datle a další pochoutky z Izraele.

V Bode Museum, což je monumentální muzeum sochařství, které člověka vyděsí už svými rozměry, mají pro děti každou neděli program o mozaice. Děti si při něm podrobně prohlédnou vlastně jen jeden exponát, pak ale samy pracují s mozaikovým sklem, osahají a osahají si ho a dozvědí se toho dost. Teď program skončil, děti se postavily do kroužku a přemýšlejí, komu se co nejvíc líbilo. „A přijdete sem k nám ještě?“ ptá se lektor. Děti vypadají opravdu rozjařeně a „ano“ volají jedno přes druhé. A o to tady právě celou dobu šlo.

MUZEA BEZ NUDY

Moravská galerie v Brně: o sobotách dětské výtvarné dílny, v létě týdenní výtvarný kurz pro děti, (www.moravska-galerie.cz/cs/detsky-atelier/).

Národní galerie v Praze: programy pro školy ve všech odděleních, výtvarné dílny, v létě týdenní výtvarný kurz pro děti. Ve Veletržním paláci je k dispozici také poznávací hra pro rodiny s dětmi (www.ngprague.cz).

Muzeum umění v Olomouci: programy pro školy, týdenní letní kurzy (www.olmuart.cz).

Muzeum Mladoboleslavska: letní týdenní program o Mexiku. Pravidelné programy pro školy, které ukazují práci jednotlivých profesí v muzeu (www.muzeum-mb.cz). Podobný program nabízí také Sládečkovo vlastivědné muzeum Kladno (www.omk.cz).

Muzeum hry v Jičíně: nabízí program pro mateřské a základní školy i pro individuální návštěvníky (www.muzeumhry.cz).