Návrat Francie do střední Evropy

Jacques Rupnik

(1950) je francouzský politolog a novinář narozený v Praze. Vystudoval Sorbonnu a Harvard, byl redaktorem BBC, v současnosti je ředitelem výzkumu na Fondation des Sciences politiques v Paříži a přednáší na světových univerzitách. Je autorem řady knih.

Je pravda, že ti po sobě zanechali pocit nedorozumění či omezené schopnosti přizpůsobit se nové situaci v tomto prostoru po roce 1989, kdy nešlo už očekávat, že se naváže na „zlatý věk“ francouzského vlivu ve střední Evropě v meziválečném období. Prezident Mitterrand nepořídil se svým projektem evropské konfederace, který se snažil v Praze prosadit v roce 1991, a ohledně nechal po sobě zdrženlivý dojem v otevírání EU na východ. Jeho následovník Chirac sice naopak zprvu vyjádřil velkou vstřícnost v tomto směru, ale vzápětí vztahy vyhrotil svým vzkazem „nové Evropě“ mlčet během americké války v Iráku.

Sarkozy přichází s jiným pohledem v jiném kontextu: rozšíření i spor o iráckou válku máme za sebou a předsednictví Unie máme před sebou. Francouzský prezident, který (ve střední Evropě, ne ve Francii) neváhá připomenout své maďarské předky, začal svoji novou východní politiku loni v Budapešti, kde v parlamentu prohlásil, že nechce, aby někdo mlčel, a že si hlavně přišel vyslechnout, co noví členové čekají od Evropské unie. Pokračoval před měsícem ve Varšavě, kde oznámil zrušení veškerých omezení v pohybu pracovní síly nových členských zemí ve Francii. Teď navštívil Prahu s dvojím cílem: získat podporu Visegrádské čtyřky pro priority francouzského předsednictví EU a koordinovat jejich uplatnění s Prahou, která převezme předsednictví za půl roku.

Hranice sblížení

Situace vypadala na první pohled příznivě. Poslední desetiletí se Unie věnovala svému rozšiřování na východ a opakovaným pokusům reformovat své instituce. Teď mohla konečně přijít chvíle soustředit se na politické priority EU: Je schopna mít společnou energetickou strategii, která souvisí s otázkou životního prostředí? Je schopna mít společnou politiku vůči migrantům? Může se dohodnout na vyváženém přístupu k jižním a východním sousedům? Může mít společný přístup k otázkám bezpečnosti a obrany?

A právě v této situaci, příznivé pro francouzské předsednictví i návrat Paříže do střední Evropy, přišlo irské NE Lisabonské smlouvě, které může obojí zkomplikovat. Sarkozy má velký podíl na Lisabonské smlouvě a oprávněně se obává, že místo aby se mohla Francie plně věnovat zmíněným prioritám svého předsednictví EU, bude muset nejdříve řešit krizi instituční. A právě zde se projevily odlišné přístupy Paříže a Prahy. Obě strany sice říkají „žádná tragédie“, ale z opačných důvodů. Sarkozy, jako téměř všichni evropští předáci, doporučuje pokračovat v ratifikaci, zatímco český prezident z nemocničního lože jásá nad pohřbem smlouvy a Topolánek sdělil Sarkozymu, že pokračovat v ratifikaci nemá smysl. Prezidentovi i premiérovi vlastně dnešní stav vyhovuje a žádnou hlubší integraci Unie nechtějí. A tu jsou i meze sblížení mezi Paříží a Prahou. Jedni chtějí využít svého předsednictví k prosazení předpokladu pro Evropu jako politického spolku, zatímco druzí se spokojí s Evropou volného trhu „bez bariér“.