Kde domov můj
Tradiční domovy důchodců řešením těchto problémů nejsou – to je už dlouho známo i v Čechách. Přestože poptávka po místech v těchto institucích mnohonásobně převyšuje nabídku, česká vláda ve svém Národním programu přípravy na stárnutí domovy za „bydlení budoucnosti“ nepovažuje.
Je to jedno z těch slov, kterým se člověk raději vyhýbá. Protože jsou tak opotřebovaná. Téměř trochu kýčovitá. Ale když chce Rosi vyprávět, jak to bylo, když byla nedávno po těžké operaci srdce propuštěna z nemocnice, bez tohoto slova se prostě neobejde. Znovu a znovu kolem něj krouží, až bezmocně pokrčí rameny: „Domů. Prostě jsem měla pocit, že se vracím domů.“
Rosi von Wedelová (76) sedí pod velkým bílým slunečníkem na své terase a pije čaj. Kolem terasy kvetou sedmikrásky, bez a kaštany. O pár metrů dál šplouchá pod dřevěným můstkem malý potok. A za rohem světlemodrého, čtyřpatrového domu, ve kterém Rosi von Wedelová obývá přízemní byt, čekají různé houpačky a velká pískoviště s bagry a lopatkami na děti, až se vrátí ze školy.
Teď v létě není v Hamburku hezčí místo než Klein-Flottbek a další vilové čtvrti, které se na západě města rozprostírají podél Labe. Ale pocit Rosi von Wedelové, že se po pobytu v nemocnici vrací domů, nevyvolal ani její byt, ani zahrada. Mohla za to polévka, kterou jí někdo dal do ledničky. Byly to pravidelné otázky, jestli něco nepotřebuje. Byli to ti, kteří jí dělali společnost při večeřích. Zkrátka: byli to lidé, kteří měli z Rosiina návratu zřejmě upřímnou radost a pečlivě se o ni starali. A tito lidé nebyli ani Rosiiny děti, ani sestry v domově důchodců. Byli to její sousedé.
Pod sprchu, až řeknu já
…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
