Fízl v přízemí a věc veřejná

Tento příběh je možná pro mnohé denní chleba. Před léty se jeden můj kamarád stal členem jistého pražského bytového družstva a měl za to, že když musí měsíčně uhradit poplatky, má právo vědět, kam peníze jdou. Navíc byl tehdy čerstvě vydán zákon „o sdružení vlastníků“, který ukládá majitelům bytů povinnost se o domy společně starat. Kamarád proto požádal předsednictvo družstva o setkání: chtěl se představit a zjistit, jak to v tom spolku chodí. Pozvali ho na pravidelnou měsíční schůzku. Tam zjistil, že čtyřem členům vedení družstva je přes 70 let. Přišlo mu to přirozené, domy se totiž stavěly v polovině 50. let. K jeho překvapení mu okamžitě nabídli místo ve vedení, kde chyběl jeden člen.

Po nějakém čase jej čekalo druhé překvapení: objevil, že členové vedení jsou mezi sebou strašně rozhádaní. Bylo jasné, že se nemají vůbec rádi. Pak zjistil, že kvůli nedávné minulosti. Všichni totiž věděli, kdo byl kdo před listopadem ’89, měli nevyřešené účty, věděli, kdo tam žije oprávněně a kdo dostal byt z protekce, kdo byl lampasák a fízl, kdo donášel. Do logiky neustálých překvapení pak patřil objev, že údajný fízl působí přímo ve vedení již dlouhá léta.

Příchodem kamaráda se ovzduší zklidnilo, ale jeden ze členů okamžitě podal demisi, jiný brzo nato zemřel. A tak kamarád, paní a bývalý fízl dnes spravují družstvo. Jednou měsíčně musejí řešit nespočet problémů, menších havárií a vyřizování. Kromě kamaráda se další kooptace nezdařila. Ostatní sousedi na to kašlou, mají pocit, že stačí, když správně a včas platí stanovené poplatky. Těm několika mladším, kteří zdědili byty po babičkách, je všechno jedno. Na výroční schůze společenství vlastníků chodívá jen hrstka lidí. Kamarád si myslí, že všichni v domě mají pořád strach z fízla a z jeho údajných konexí s podsvětím.

A jaké je ponaučení z tohoto příběhu? Skrytých občanských křivd komunismu je mnohem více než těch ekonomických nebo politických, které jsou vidět na povrchu. Zákony zrušily komunismus a nastolily demokracii, ale ne v nás ani mezi námi. Na to, aby se lidi dali dohromady a starali se o svou nejbližší věc veřejnou, jsou zákony krátké. Za každým novým zákonem je potřeba změny lidského chování. Je proto nezbytné, aby se dnešní budovatelé starali o věc veřejnou tím, že poučí lidi, jak se účastnit občanského života a jak ho měnit k obrazu svému.

Autor je chilský spisovatel, žije a podniká v Praze.