Dokonce i silní vůdci už začínají fňukat

Jeho obrazy z bufetů a pivnic výstižně dokumentují poměry v Československu za počínající normalizace. Komunisté ho po podpisu Charty vyhnali do Rakouska a v následujících letech procestoval svět. Nakonec však zakotvil v Evropě a dnes říká, že je mu nejbližší, protože ho ve vlaku mezi státy kontroluje jen průvodčí. Majitel jednoho z nejoriginálnějších rukopisů naší výtvarné scény dostal k nedávným šedesátinám dva dárky: Klementinum mu uspořádalo důstojnou retrospektivu a nakladatelství Gallery vydalo jeho první monografii.

Vaše výstava Svět lidí visela v Klementinu na chodbě, jejíž strop zdobí výjevy ze života sv. Františka Xaverského. Dějí se na nich význačné skutky, nebo dokonce zázraky. Zato vaše obrazy jsou plné obyčejných lidí a banálních situací. Nikdy vás nelákalo portrétovat velké události?

Možná se k tomu jednou dostanu. Dříve jsem sice maloval – jak se říká – malého českého člověka, ale i mezi těmi malými jsou přece vždycky nějací velcí. Je to ale hezká náhoda: František Xaverský, kterého v Klementinu namaloval jezuita Heřman Schimdt, byl misionář, který se dostal až na druhý konec světa. A já shodou okolností mnohem později také. I když jsem tam pochopitelně už jednoduše letěl.

Zprvu jste se však vůbec nezabýval malováním „klasických“ obrazů.

Ne. Ve věku, kdy malíři obvykle studují vysokou…