Stíny horkého léta
Když v březnu 1953 zemřel Stalin, málokdo si uvědomil, jaký dopad to bude mít nejen na Sovětský svaz, ale také na východní sovětizovanou Evropu, která měla v následujících čtyřech letech prožít velmi bouřlivé období.
Když v březnu 1953 zemřel Stalin, málokdo si uvědomil, jaký dopad to bude mít nejen na Sovětský svaz, ale také na východní sovětizovanou Evropu, která měla v následujících čtyřech letech prožít velmi bouřlivé období. Stalin byl víc než úspěšným diktátorem – byl symbolem jedné éry, magickým okem, které se vznášelo nad východní Evropou a svíralo ji svojí pro současníky těžko definovatelnou mocí. Jeho fyzická smrt a poněkud nečekané ideologické zatracení v roce 1956 představovaly velký otřes, ne ovšem natolik hluboký, aby zasáhl základy komunistického zřízení.
Nestačilo ovšem jen vyměnit Stalinovy obrazy na úřadech a z knihoven stáhnout jeho spisy. Velký „vožď“ se lidem dostal hluboko pod kůži. Každý komunista se musel zeptat sám sebe – do jaké míry se sovětský rovná stalinistický? Do jaké míry je možné fungování režimu bez klíčových nástrojů Stalinovy doby – masové represe, potlačení demokracie a svobody projevu, kulturní sterility, tuhého státního dirigismu, preference těžkého průmyslu a vytěsnění soukromého zemědělství? A je to vůbec možné? Každý Stalinův nástupce se musel s jeho odkazem nějak vyrovnat – od chruščovovského odsouzení až po brežněvovskou tichou rehabilitaci.
Vůdci na koberci
Jako první povolilo pnutí překvapivě v Československu. Nepokoje ovšem nesouvisely se Stalinovou smrtí, ale s měnovou reformou, která ze dne na den…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu