Máme problém!

Tereza Engelová

(1976) je novinářka, dokumentaristka. Pracovala v zahraniční redakci ČT jako reportérka a moderátorka pořadů Objektiv a Evropské události. Byla zvláštní zpravodajkou ČT v krizových oblastech. Vystudovala dokumentární film na University of London. Nyní žije v Pákistánu a vyučuje na dívčí univerzitě.

„Já se držím trochu v ústraní,“ řekl mi na konferenci věnované situaci v Pákistánu kolega z Dánska. „Nechci moc upozorňovat na to, odkud jsem, nikdo by se se mnou nebavil, s panem karikaturou.“

Před dvěma měsíci jsme se jeho bizarní situaci ještě zasmáli. „Kdo rád provokuje, musí nést následky,“ opáčila jsem v žertu. Osobně si je nesl. Jeho týdeník karikatury proroka Muhammada přetiskl s vědomím, že bude čelit reakcím muslimské komunity, a on jako šéfredaktor pak žil půl roku s ochrankou. Jenže odpovědnost se postupně přenesla na celý národ a to je úplně jiná situace. Protestující muslimové se chovají podle logiky práva kolektivní viny, platícího na pákistánských kmenových územích. Z urážky islámu viní všechny Dány i další národnosti, jejichž listy karikatury zveřejnily, Čechy nevyjímaje.

To, že karikatury dávno nejsou jen záležitostí novinářů a „radikální muslimské menšiny“, potvrzují i reakce na sebevražedný útok proti dánské ambasádě v Islámábádu. Ne že by pákistánská veřejnost násilný čin oslavovala, ale neodsoudila ho. „Patří jim to, nemají nás urážet,“ shrnuje poměrně běžný názor Avzal, středoškolsky vzdělaný bankovní úředník, jinak slušný a milý chlapík.

„Kdyby se EU řídila podobnou logikou, musela by kvůli teroristům, kteří rozhodně netvoří většinu pákistánské společnosti, stopnout investice do vaší země. Kvůli menšinovému názoru propagujícímu násilí by Pákistán přišel o stovky milionů eur. To by taky nebylo fér,“ argumentuji, leč bez úspěchu.

„To je něco jiného, tohle je cílená urážka víry,“ odporuje mi v e-mailu z Íránu kamarádka Parisa. Studovala v Anglii a patří k emancipovaným muslimkám, ohledně karikatur má však jasno. „Islám zakazuje jakékoli zobrazování proroků, pro muslimy je to citlivá věc. Západ tohle ví a dělá to Východu naschvál, aby vytvořil negativní mediální obraz muslimů ve světě. Muslimové mají horkou hlavu, a když se naštvou, reagují bláznivě. Pak vypadají jako násilníci,“ odzbrojila mě druhou částí svého vysvětlení.

Co s rostoucí nedůvěrou

„Kauzu karikatury“ jako újmu páchanou Západem na islámu berou i politické kruhy. „Co udělá Evropa s rostoucí islamofobií?“ zeptal se mě ještě před výbuchem u dánské ambasády jeden pákistánský senátor. „EU by měla schválit přísnější zákony ohledně zveřejňování informací, které podrývají islám v Evropě, nemyslíte?“

Nemyslím. Nesouhlasím s holandskými ultranacionalisty a jejich filmy o Koránu a nepovažuji za moudré bojovat proti evropskému strachu z radikálního islámu publikováním citlivých obrázků. Myslím si, že rostoucí nedůvěru mezi Západem a muslimy je potřeba řešit tolerancí a dialogem. Ten je ale možný, jen přistupují-li k němu obě strany se stejnou otevřeností. Dokud bude na jedné straně panovat představa, že násilí je legitimní prostředek k prosazování vlastního názoru a restrikce řešením, pak není šance na úspěch. Evropa by tady neměla být přehnaně politicky korektní a měla by to dát důrazně najevo.