Jako Hurvínek válku

Kdyby dějiny komunistického Československa nezkoumali historici, ale psychiatři, nejoblíbenějším zdrojem pramenů pro jejich výzkum by byl patrně vojenský archiv. Dochované plány Československé lidové armády pro boj s nepřítelem jsou totiž dokladem nebývale bujné fantazie vojenských stratégů, jež potvrzuje okřídlené tvrzení, že armádní mozek má nezřídka jinou barvu než u běžných smrtelníků. (Hrdinové bojující za naši dřívější, současnou i budoucí svobodu snad prominou.)

Do temných myšlenek příslušníků ČSLA poprvé naplno pronikl Petr Luňák, kterému loni vyšla kniha Plánování nemyslitelného. Zveřejnil v ní mimo jiné plán z roku 1964, podle kterého měla naše armáda při tažení Varšavské smlouvy na Západ během osmi dní překročit Rýn a ovládnout čáru Langres-Besançon. Neméně pozoruhodná studie vychází nyní triu vojenských historiků pod názvem Utajená obrana železné opony. Ta se vrací o pár let zpět, kdy ještě Čechoslováci neměli pochodovat na Francii, ale kdy měli naše hranice bránit v bunkrech z první republiky.

Nemilé překvapení

Pozornost armády na betonové pevnůstky a sruby z let 1936–1938 se soustředila především po únoru 1948. Ministr obrany Alexej Čepička byl oddaný moskevským poradcům a právě sovětští generálové ho přesvědčili, že stálé fortifikace, o nichž americký generál George S. Patton prohlásil, že jsou jen „pomníky lidské blbosti&“…