Everest z rybářské vesnice

Tenhle šedesát let starý film sváděl renomované filmové odborníky k efektním bonmotům. Kritik Peter Johny Dyer označil snímek Luchina Viscontiho Země se chvěje (1948) za „Everest neorealismu“. Jedna z nejvlivnějších amerických filmových recenzentek druhé poloviny dvacátého století Pauline Kaelová ho zase onálepkovala termínem „nejlepší nudný film, který kdy byl natočen“. Dvouapůlhodinové sociální drama z chudé rybářské vesnice opravdu klade jisté nároky na divákovu trpělivost – kvazidokumentárním stylem, který podtrhuje vypravěčův komentář mimo obraz, zaznamenává pracovní rituály vesničanů i jejich banální konverzace. Neherci z řad obyvatel malé sicilské vesničky představují sami sebe a podíleli se na dialozích v sicilském dialektu. Působivá kamera využívající úchvatné přírodní scenerie však dělá z minimalisticky pojaté ságy sugestivní poetické dílo.

Visconti, dlouholetý člen komunistické strany, se ve svém druhém celovečerním počinu pustil do příběhu postaveného na marxistických tezích. Jeho poselstvím bylo ukázat vykořisťování chudé sociální vrstvy kapitalistickými obchodníky. Vypráví o rodině Valastrových, kterou stejně jako ostatní ve vesnici živí moře. Muži vyjíždějí na ryby, ženy čekají na jejich návrat a starají se o domácnost. Každodenní dřinu a boj s přírodou jim ulehčují sny - o dobrém výdělku, výhodných sňatcích, velké zabezpečené rodině. Nejstarší ze synů, Ntoni, se ale jednoho dne vzepře. Má dost okrádání ze strany místních byznysmenů a chce se osamostatnit. Dokonce přemluví rodinu, aby zastavila dům, a tak získala kapitál do začátku. Jeho vzpoura je však osamocená. A když se k tomu přidají nepříznivé živly, vše se obrací v pohromu.

Díky tomu, že se Viscontimu podařilo dosáhnout mimořádné autenticity při ponoru do života chudých vesničanů, ideologický náboj z filmu příliš rušivě nevyčnívá. Formálně jde nicméně o film revoluční, režisér v něm dovedl stylistické postupy neorealistů do extrému. Pracoval bez předběžného scénáře, bez herců, nechal se inspirovat situacemi na place. Po letech na film vzpomínal slovy: „V době Země se chvěje mi mé profesionální svědomí říkalo: musíš to udělat, musíš dojít až na hranice této metody a nesmíš udělat žádný ústupek. Musíš naopak dokázat, že je to správná cesta a že ostatní, samozřejmě kromě několika výjimek, se mýlí.“

Jeho umělecká vize přesvědčila odbornou veřejnost a film získal jednu z hlavních cen na filmovém festivalu v Benátkách. Méně se již nechali uhranout diváci a kvůli komerčnímu neúspěchu si Visconti musel nechat zajít chuť na dvě další pokračování zamýšlené trilogie. Přesto je raný snímek klasika světového filmu i po šedesáti letech od doby svého vzniku stále živý. Na jednu stranu zaujme přesvědčivým vystižením reálií poválečné Itálie, na druhou je nadčasovým a univerzálně platným eposem o lidské bídě a touze se z ní vymanit.

Země se chvěje

ČT 2, 18. 6., 23.40