Člověk – tvor symbolů

Před čtyřiceti lety se po jednadvacátém srpnu objevovaly porůznu nápisy Dubček, Svoboda, to je naše obroda. V těch nápisech byla do verbálního loga zkomprimována idea té doby. Pak je zas někdo zatřel vápnem a nakonec zmizely i ty vápenné šmouhy.

Patnáct minut jízdy vlakem z Brna do Znojma je obec Střelice. A tam je při železniční stanici zbytek betonové ohrady, na níž je stále ještě zřetelný dlouhý průvod písmene V. Místní pamětník mi vysvětlil, že jsou to znaky staré už pětašedesát roků, první písmena slova victoria. A najdou se porůznu ještě po celé republice. Je to nám všem důvěrně známé rozpažení ukazováčku a prostředníku, snad po celém světě používaný znak, jehož grafické podoby však, pokud vím, použila pouze hitlerovská Germánie. Nacistická říše, jako ostatně každé společenství postavené na ideologii, si vytvořila několik velice jednoduchých, sugestivních grafických znaků, jež dodnes nesou své temné poselství.

Znaky jsou totiž nesmrtelné. Každá ideologie, jejímž úmyslem je zasáhnout, ovládnout masy, si hledá působivé znakové písmo, jež má pak dokonce sakrální charakter, jehož sakrálnost přežívá, i když ideologie už ztratila své mocenské zázemí. Stačí připomenout hysterii, kterou vyvolalo odstranění znaku zaniklé komunistické říše z pomníku rudoarmějců u kartuziánského kláštera v Brně. To, čemu jsme v roce 1968 říkali „obrodný proces“, si nestačilo vytvořit svůj působivý grafický znak, a proto ani nemohlo přetrvat na veřejných prostranstvích. Otázkou samozřejmě je, jestli by ideje roku 1968 vůbec kdy hledaly pro své vyslovení nějaký jednoduchý grafický znak.

Máme samozřejmě své státní znaky a politické strany u nás mají taky svou symboliku, ale to všechno postrádá tu skutečnou grafickou jednoduchost, a ač je můžeme třeba i cítit jako součást společenského vědomí, nemají jaksi svou, ano, vlezlou naléhavost. Snad by se dalo říct, že Havlovo srdíčko chtělo mít tuhle funkci, ale pokud se mu to i na čas podařilo, zapadlo daleko dřív, než se nad Hradčany objevila jeho ironizovaná i nostalgická podoba. Vtip je ovšem v tom, že když si sami nevyvolíme svůj sugestivní znak, znak si nakonec vyvolí nás.

Chcete vědět, jaký je náš dnešní, velice primitivní znak, který si nás vyvolil? zeptal se mě místní pamětník. Přitáhl si kousek papíru a rychle to tam načrtl. Ale to přece ne! protestoval jsem nad obscénností toho loga. Ale pak jsem pořádně otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe.

Příští týden píše Jan Balabán