Zahrada tajných slastí

Roland Barthes se právě vracel z oběda s budoucím prezidentem Françoisem Mitterrandem. Kousek od Sorbonny vstoupil do vozovky, aniž by se rozhlédl, a srazila ho prádelenská dodávka. O měsíc později zraněním podlehl. Takto prozaicky skončilo jedno z velkých intelektuálních dramat poválečné Francie.

„Literatura je jako fosfor,“ napsal Barthes (1915–1980) už ve své první knize Nulový stupeň rukopisu z počátku 50. let. „Nejvíc září ve chvíli, kdy se chystá zemřít.“ Totéž se dá přeneseně vztáhnout i na něj. Po oslnivé intelektuální kariéře literárního vědce a kritika, sémiotika a strukturalisty se Barthes v polovině 70. let dopracoval k výsostně osobitému způsobu psaní. Rezignoval na hranice mezi subjektivitou a filozofickým diskurzem a vrhl se do jakéhosi totálního projektu, jejž lze přirovnat snad jen k románu mimo román.

Poslední Barthesovy knihy ruší nejen předěl mezi reflexí a expresí, ale spojují také text a sexualitu, slovo a tělo. V této době se již Barthes nenazývá strukturalistou, ale hédonikem, a text je mu v první řadě zdrojem slasti. Jedním z příkladů oné pozdní a místy téměř delirické syntézy mezi analýzou a autobiografií je i kniha, jež se ve Francii stala bestsellerem a nyní vychází také u nás: Fragmenty milostného diskurzu (1977).

Nikde jinde se Barthesovi nepodařilo přimět myslitele a milence v sobě…