Spojené státy evropské

Ještě dnes se vedou debaty o tom, jestli vůbec nějaká střední Evropa existuje, respektive jestli země v ní se nacházející něco spojuje. Historik Miroslav Jeřábek přináší důležitý argument, který připomíná základy této diskuse. V publikaci Za silnou střední Evropu představuje integrační hnutí dvacátých a třicátých let minulého století. Možná nejde o nějaká průlomová odhalení, ale autor nás seznamuje s četnými jednotlivci i organizacemi, které jsou dnes většinou zapomenuty, ačkoli jde o pozoruhodné vizionáře.

Nepříliš často se připomíná, že na sjednocování střední Evropy se začalo pracovat ještě před vznikem samostatného Československa a rovněž za účasti T. G. Masaryka. Právě on byl u toho, když 26. října 1918 vznikla v americké Filadelfii Demokratická unie střední Evropy. Masaryk sepisoval zásady této unie, která měla pomoci „vzdorovat německému hospodářskému nátlaku“. Jenže záhy vypukl konflikt mezi signatáři Ukrajinou a Polskem, což přivedlo Poláky k opuštění unie. Ta se tak rozpadla ještě dříve, než stihla cokoli vykonat.

Živoucí organismus

Následný vývoj už aktivitám organizovaným „shora“, od vlád či prezidentů, nepřál. Řada evropských zemí se přela o části území a politici navíc za každou snahou o spojenectví viděli národní spiknutí. V Československu se aktivity nelíbily zejména agrárníkům, v jejich deníku Venkov například v roce 1930 vyšel článek, který ironizoval jednání zastánců spolupráce takto: „A je opravdu tak naléhavě nutno, aby právě Maďaři vykládali u nás zásady středoevropanství?“

O to větší uznání si zaslouží lidé, kteří se snažili jít proti proudu. V Československu za zmínku nepochybně stojí Rudolf Hotowetz, ministr zahraničního obchodu v letech 1920 až 1921, jehož myšlenky daleko předběhly svou dobu. Chtěl střední Evropu zbavit obchodních bariér, a proto navrhoval liberální reformu celního systému. To ale mnohým přišlo jako nebezpečná revoluce, a tak neuspěl. V roce 1930 přednesl projev, v němž popsal kritická místa státních ekonomik, které se podle něj nevzpamatují bez vzniku Spojených států evropských. „Není žádné pochybnosti o tom, že setrvání dnešního stavu by mělo vzápětí zapříčinit znenáhlé zmírání evropského hospodářství, až by muselo býti znovuzrozeno v hrozném ohni nové války, anebo až by Evropa klesla v hospodářskou poušť. Přepjaté hospodářské sobectví, latentní nepřátelství mezi národy živené vypjatým nacionalismem, sociální neklid způsobený velikou nezaměstnaností – to vše je velmi špatným znamením pro budoucnost Evropy.“

Jako jakýsi neúmyslný podtón knihy lze vnímat překvapivé zjištění, kolik podnikatelů se za první republiky angažovalo v propojování střední Evropy. V první polovině minulého století se aktivně snažili například Tomáš Baťa, Fritz Tugendhat či Julius Meinl. Posledně jmenovaný financoval v roce 1925 vznik vlivné organizace Středoevropský hospodářský sněm. S tou potom také spolupracoval již zmiňovaný Hotowetz.

Miroslav Jeřábek zmiňuje i brněnského průmyslníka Victora Bauera, který v roce 1936 napsal knihu Střední Evropa živoucím organismem. V ní uvádí, že jedině promíšení národů může „vytvořit sounáležitost silnější, než jsou jazykové, rasové, historické a regionální odlišnosti středoevropských národů“. Kniha sleduje i celou řadu dalších osobností a důležitých momentů, které nám připomínají, proč vlastně integrace Evropy vznikla.

MIROSLAV JEŘÁBEK: ZA SILNOU STŘEDNÍ EVROPU

Dokořán, 304 stran