Radost u zdi

Je brzká neděle. Sousedi se vracejí z ranní mše a já se pomalu chystám ven. Vycházím z bytu, v ruce aku šroubovák a pod paží tři svoje obrazy. Maluji na starou překližku, kterou najdu na stavbách, demolicích apod. a pak obrazy vyvěšuji po městě.

Dávám věci do auta a pomalu vyjíždím směr hlavní nádraží. Jedu k právnické fakultě. Olomouc se pozvolna probouzí. Otevírám okno a nechávám na sebe proudit ranní vzduch. Obrazy věším jednak na místa, která jsou v děsivém stavu a mohu je zkrášlit, a jednak tam, kde chodí hodně lidí, abych je mohl svým dílem těšit. Přejedu Moravu a jsem u protihlukové bariéry oddělující objekt Envelopy od chodníku a silnice. Zastavím v odstavném pruhu, otevřu kufr a vytáhnu obrazy. Pěkně je jeden po druhém šrouby připevním k dřevěné části bariéry. Spokojen se svým dílem, vše vyfotím a jedu domů. V duchu se těším, až v pondělí ráno lidé v početném houfu vyrazí do ulic a uvidí mé obrazy. Zaparkuju auto a jdu se nasnídat.

Při snídani se ozve zvonek. Scházím ze schodů činžáku a už v prosklených vchodových dveřích vidím uniformy strážníků městské policie. „Dobrý den, jste pan Kocourek?“„Ano, jsem.“„Víte, proč jsme tady?“„Ne, nevím.“„Můžete nám říct, kde jste byl dnes ráno a co jste dělal?“ Říkám, že jsem byl venku věšet svoje obrazy. „A máte na to…