0:00
0:00
Kultura7. 6. 20085 minut

Pomsta neznámého dýdžeje

Nějaký čas se v Česku téměř nevytvářely klipy: televize neměla pořady, v nichž by je diváci mohli vidět. Situaci radikálně proměnil internetový YouTube, masově sledovaný archiv videí z celého světa. Není tedy divu, že první odbojný mix, vymezující se proti pražskému radnímu Milanu Richterovi, měl podobu videoklipu

Astronaut
Autor: Respekt
Fotografie: Meloun bez vody? (Gipsy) - Autor: Bartoš Günter Autor: Respekt
↓ INZERCE

„Načunkoval ke dvoum mega, kdo to práskne, tomu běda,“ rapují Gipsy.cz na novém albu Reprezent. Groteskní poznámku k Jiřímu Čunkovi („Jak bez vody může vyrůst meloun?!“) zařadili až na závěr do epilogu desky, jako by se kapela nechtěla moc zahazovat s adresnými, aktuálními písněmi. Jejich hlavní nevýhodu vystihuje písničkář a někdejší autor naléhavých hudebních glos Jiří Dědeček:„Já nic o dnešních kauzách nepíšu, vyšumí rychle, takové písně by měly krátký život.“

Jenže právě krátký život je příznačný pro intenzivní pohyb hudby na webu. Proto se dnešní české protestsongy často pevně pojí s portály MySpace a YouTube. Objevují se tu jako humorné podcasty, vytvořené na běžně užívaných počítačích. Když ale dosáhnou popularity, mohou je obratem vidět statisíce lidí.

Pre Milana z pražskej kultúry

Nějaký čas se v Česku téměř nevytvářely klipy: televize neměla pořady, v nichž by je diváci mohli vidět. Situaci radikálně proměnil internetový YouTube, masově sledovaný archiv videí z celého světa. Není tedy divu, že první odbojný mix, vymezující se proti pražskému radnímu Milanu Richterovi, měl podobu videoklipu. Anonymní „DJ Milan“ ve zvuku propojil slavné výroky Miloše Jakeše o příjmech popových zpěváků s paralelní demagogií Milana Richtera. Samo to spojení je tak pádné, že tříminutovou skladbu udrží. Dobře působí také to, že ani není třeba výslovný autorský komentář, archivní materiál úplně stačí. Originální video na YouTube má zatím přes čtyřicet tisíc přístupů.

Do kauzy magistrátní kulturní politiky ovšem promlouvají i další dvě písně. Kuplet o panu radním zpívali divadelníci přímo na magistrátním zasedání: nutno říci, že jako argument ani jako trefné pojmenování věcí nemohl zapůsobit („Dědičná nemoc – to je věda, ach, genové nehodní! Nejspíš byl to jeho děda, kdo podpálil Národní!“) a přispěl spíš k absurdně uličnické atmosféře střetu.

Zajímavější, podvratnější a v mnohém současnější je Geometria neklida – „pieseň ziskového sektora“ ve slovenštině, kterou na svůj profil MySpace umístil anonymní spolek Nafaka Sexon Co. „Toto je hiphop pre pražskú kultúru, pozeráme ju zpoza hraničného múru!“ Klasicky drsným, místy vulgárním stylem tu někdo propojuje hiphopový styl s aktuálními reáliemi i odkazy na filozofa Jacquese Derridu. „Celý svet je iba sinusoida zmara, pripomeň si, Milan, dobu pražského jara! (…) Zanechaj svojej márnej roboty, rozdaj všetky granty Směšnému divadlu Luďka Soboty!“

Vypadá to, že se tu baví někdo z intelektuálních kruhů a amatérskou slovenštinou dává šanci poznat, že nejspíš není „zpoza hraničného múru“. Pokud si Nafaka (političtější než bloger Ostravak a krutější než fiktivní moravský kritik Alois Burda) udrží pozici anonymního „štrýtového“ komentátora zdejší kultury, mohl by z něj být dobrý nový element v diskusi.

Protestní výkřiky se zajímavě vážou k jádru sporu – penězům na kulturu. Klip pro YouTube, rap na MySpace: jak vidno, všechno to lze dnes vytvořit a distribuovat lacino a nezávisle. Magistrát si sice může podržet peníze a pravomoci, ale mediální svět je dnes už tak demokratizovaný, že kulturně-tvůrčí reakci donese obratem k široké veřejnosti.

Tibet vánočních kaprů

Existuje stará křesťansko-zenová anekdota, v níž paní po mši a kázání gratuluje knězi. „Bylo to výtečné,“ říká nadšeně, „každá vaše výtka se přesně hodí na někoho z mých známých!“ Právě v tomhle je slabé místo mnoha protestsongů a časových písní (tedy častušek, jak se dřív říkalo): ujišťují nás, že někdo jiný je špatný, a nás, kteří dobře víme, co je správné, poplácává po zádech. Písničku to vždycky oslabuje: ubírá jí to na napětí, a pak ji to z elegantně partyzánských pozic stěhuje směrem k mentorství.

Jemný příklad, jak se tomu riziku vyhnout, máme v novém songu písničkáře a experimentátora Oldřicha Janoty. Svobodný Tibet (je k volnému stažení na Janotových stránkách) nefiguruje v žádném televizním či masově šířeném spotu, je polohlasnou poznámkou, v lecčem typickou pro Janotův hádankovitý styl. „Když mám doma hlínu, tak si myslím na květinu,“ znějí první slova. Výraz „doma“ jako by byl klíčem k obrazu, který vidí Tibet teď a tady: „A když vidím z dálnic/ že je všechno dál nic/ a když je tma tmoucí/ jako kaprům o Vánocích – Tibet, Tibet…“

Tohle není adresné slovo proti čínskému násilí – nepočítáme-li Čínu v nás. Janota k Tibetu natahuje ruku jako ke světlu, které by v našem vědomí nikdy neměla překrýt beznaděj.

Je to příležitostná písnička, ale může v repertoáru vydržet dlouho. Protestsongy se často pojí s portály MySpace a YouTube.Má rysy (vkusného) plakátu, je zároveň intimní a má veselou náturu akustického bigbítu. Z Janotovy dlouholeté tvorby pronikla do rádií jediná píseň: Zrychlený vlak v softrockové modifikaci Mňágy a Žďorpu. Pro Svobodný Tibet jako by Janota převzal něco z jejich easy stylu: k písni, která chce být vstřebána snadno a mnohými, to naprosto sedí. Možná je to překvapivé, ale Oldřich Janota se tentokrát osvědčil jako autor s přesným citem pro marketing svého produktu, postoje a výzvy ve formě písničky.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].