Pepř ve městě

Tomáš Sedláček

(1977) je hlavní makroekonomický stratég ČSOB. Po studiích působil jako ekonomický poradce prezidenta Havla (2001–2003) a odborný poradce ministra financí (2004–2006). Přednáší filozofii a ekonomii, dějiny ekonomických teorií na FSV UK. Je stipendistou Yaleovy University.

Máme své mýty, hrdiny, svou víru. Ideální hrdina se vyznačuje nadlidskou silou, šarmem či důvtipem (Superman, James Bond, Sex ve městě atd.), cykličností (populární seriály se odehrávají v pomyslné časové smyčce) a často paradoxem (Superman je ve svém druhém životě tichý, nejistý Clark Kent, nenápadný půlčík Frodo změní dějiny Středozemě atd.). Hrdina, mýtus, víra jsou víc než jen zábavní průmysl, jsou úzce provázány s naší realitou – a do jisté míry ji samy dotvářejí. Moderní mýtus například vytváří představu o ideálním životě. Podle něho pak zkoušíme nasměrovat vlastní životy. Když flirt a večírky, tak ve stylu Sexu ve městě. Když muž, tak Superman nebo pan Božský.

Minulý týden jsem jel tramvají a z četby mě vytrhl hlas muže, který celou tramvaj nahlas upozorňoval, že tam jsou zloději a všem je ukazoval. Byl to samozřejmě cizinec, a když jsem mu v domnění, že se na něj oněch několik drsně vypadajících mladíků vrhne, vyskočil na pomoc, zjistil jsem, že je to dokonce můj známý, Pepper, tedy česky Pepř. Zloději se nakonec vypařili a z celé scény zbyl jen tlukot srdce a zvýšená hladina adrenalinu. Nikdo jiný se Peppera a jeho paní ani slovem nezastal, natož že by někdo vstal ze sedadla.

Co to všechno má společného s makroekonomií? Přehlížení. Ekonomika, která toleruje (a přihlížení není nic jiného než tolerování) vlastní zloděje, se sama fundamentálně okrádá. A problém televizních hrdinů a hrdinek je právě v tom, že jsou stvořeni jen k našemu přihlížení. Pokud se děje hrdinství těsně vedle nás, v naprosté většině nezúčastněně přihlížíme, jak to asi dopadne.

Hřích přehlížení

Poslední dvě americké krize vnikly také z hříchu přihlížení. Auditorskou krizi Enronu a dalších mají na svědomí Američané v bílých košilích a filmově upravených kravatách. Auditoři podváděli ve svém oboru a ostatní jen přihlíželi. Dopad na americkou ekonomiku byl mnohokrát hlubší než teroristický útok 11. září, k němuž došlo několik měsíců před touto „krizí důvěry“. Pokud ekonomika podvádí sama sebe a vlastní vinou uvnitř zahnívá, má to na ni mnohem hlubší dopad než nepřátelské útoky, přírodní katastrofy, hurikány, povodně. Stejně se podvádělo a opile přihlíželo při současné hypoteční krizi. Podobné to bylo i u nás: české období bankovního socialismu uvrhlo ekonomiku do mnohonásobně hlubší krize než záplavy v roce 2002.

Ve Finsku, kde jsem vyrůstal, se nezamykala kola, nebylo to třeba. Prostě se nekradlo. Náklady na zamykání kola (čas, cena zámku a psychický stres) odpadly. Společnost, ve které si lidé nevěří, musí vynakládat vysoké částky na zajištění toho, aby se protistrana chovala, jak bylo dohodnuto. V zemi, kde k uzavření smlouvy skutečně stačí potřást si rukou, se podniká mnohem jednodušeji.

A lidé jsou ochotni pustit se do mnohem riskantnějších a zajímavějších projektů než v zemi, kde lidé neznají svého bližního, když je okrádán v tramvaji. Důvěra promazává řetěz ekonomiky, naopak okrádání přisypává do řetězu písek, takže je suchý jako pepř, otáčí se pomalu a může se snadno zaseknout.