Opravdové rodinné stříbro

Na podobně velkolepé premiéry jsme si pořád ještě úplně nezvykli. Když se ale letos na jaře za zvuku fanfár objevilo na střeše známého „Baťova“ mrakodrapu ve Zlíně nablýskané sportovní letadlo, spousta místních už tušila, že se za ním rozvíjí životaschopný příběh. Antonínu Kočařovi, zdejšímu obchodníkovi s auty a realitami, se podařilo v někdejším centru leteckého průmyslu během jediného roku zdatně oprášit chřadnoucí rodinné stříbro. Pětatřicet milionů na rozjezd firmy Roko Aero, která vyrábí levná a snadno ovladatelná sportovní letadla, sehnal poměrně snadno: něco si ušetřil z byznysu, podstatnou část dodala rodina. Pak už jen stačilo přemluvit frustrované konstruktérské veterány z jedné skomírající fabriky ke spolupráci. A po třech měsících to vypadá, že akce vyjde: na Kočařově stole právě teď leží šedesát objednávek na nová letadla.

To nenahradíte

Antonín Kočař se ke svému elegantnímu obleku a pověsti jednoho z nejschopnějších podnikatelů v kraji dostal dlouhou oklikou. Rodiče ho v patnácti s nálepkou problémového dítěte poslali do internátu na druhý konec republiky. A místo plánovaného studia ekonomie začal hned po maturitě závodit v automobilové rallye. Ale právě tady to začalo. „Při závodech si vyzkoušíte, že bez týmu zkušených profesionálů nemáte šanci na výhru,“ vysvětluje dnes osmadvacetiletý usměvavý mladík v moderně zařízené kanceláři na okraji Zlína pravidlo, kterého se od té doby zuby nehty drží.

První podnikatelský pokus se soukromou vývařovnou obědů zavrhl v sedmnácti letech jako neperspektivní, další plány už ale dopadly lépe. Díky závodnickým kontaktům začal do Zlína dovážet ojeté automobily z celé Evropy. Firma si rychle našla díru na trhu – k bazaru přibyla půjčovna tahačů a luxusních limuzín a společně s někdejšími závodními mechaniky začala vznikat síť autoservisů. Ta po čase získala exkluzivní smlouvu s Českou pojišťovnou a zakázky se jen hrnuly. Auta potom ještě následovala realitka, která se postupně vyšvihla do čela krajského žebříčku, sestaveného podle velikosti.

Letadla se v Kočařově životě objevila vlastně náhodou. Klíčovou roli v tom sehrála malá výpomoc v rodinné firmě jeho otce, který coby úspěšný obchodník a výrobce barev a laků dostal zakázku ve firmě Let Kunovice. Nevypadalo to na nic zajímavého: Kočař a syn měli původně jen dohlédnout na rekonstrukci haly, kterou si u nich objednal podnik nesoucí jméno zašlé slávy českého leteckého průmyslu. Ten teď fungoval jen díky repasování a servisu starých letounů vyrobených za komunismu.

„V hlavě jsme měli nápady na nové stroje, jenže na investice do vývoje letadel nebyly peníze,“ vzpomíná tehdejší šéf kunovických konstruktérů Milan Bříštěla. Právě tento třiapadesátiletý kunovický konstruktér se stal pro mladého podnikatele klíčovou figurou. „Bylo mi jasné, že ti lidé jsou třída. Zkušenosti nabrané za třicet let praxe nikde nenahradíte,“ naráží pan Kočař na minulost, kdy se z Kunovic expedovala po stovkách šestnáctimístná dopravní letadla do komunistických zemí a následně i sportovní větroně do celého světa.

Víra v tento – v místních podmínkách zpravidla dosti nejistý „předrevoluční potenciál“ – nakonec inspirovala Kočaře k odvážné nabídce. Bříštělovi a dalším zaměstnancům Letu poskytl prostor výrobní haly, kterou vlastnila jeho realitka, a zhruba 35 milionů. Právě na tolik vyčíslili konstruktéři cestu, která vede od výkresů k funkčnímu prototypu sportovního letounu pro dva pasažéry. Ve hře byly dva kusy v třídě lehkých civilních strojů, které podobně jako auto zvládne pilotovat skoro každý (srovnání snese i cena kolem dvou milionů a spotřeba, která se při klidném letu vyrovná provozu běžné oktavie).

„Do začátku není potřeba nic speciálního, díly se dají vyrobit na zakázku a samotná montáž probíhá ručně,“ vysvětluje pan Kočař. Kunovický šéfkonstruktér nakonec kývl spolu s další dvacítkou kolegů. Další dvě desítky mistrů z oboru „kovo“ se podařilo odlákat z různých firem v kraji. A výsledek více než půlroční práce stál za to: kromě obdivu zlínského publika získal speciál z dílny Roko Aero dobré posudky v odborném tisku. A téměř okamžitě se objevily i první objednávky. Uspokojit rostoucí poptávku už má přitom čerstvě kompletovaná výrobní linka, díky níž se prý podaří stáhnout čtyři tisíce hodin potřebné k ručnímu smontování letounu na pětinu.

Špatné jméno

Nic ale není bez komplikací. Patálie přišly ve chvíli, kdy do hry vstoupila v letectví v minulosti ceněná značka „czech made“. „V branži je zvykem, že zájemce o letadlo platí zálohu dopředu a s doplatkem čeká, až se vše vyrobí. Když ale klienti zjistí, že jsme z Česka, platit předem často odmítají,“ vysvětluje pan Kočař efekt, který přinesly hubené roky. Klienti vědí, že Let Kunovice i další slavný hráč, Moravan Aero, svým zákazníkům několikrát nedodaly zaplacené stroje a nedůvěra se odbourává jen pomalu.

Zlínský podnikatel se však snaží: své první zákazníky třeba osobně vyzvedl v jejich městech po celé Evropě a letecky je dopravil až do montovny ve Zlíně, kde si vše mohli do detailů prohlédnout a vyzkoušet (vypadá to luxusně, ale taková akce většinou stojí maximálně několik tisíc korun). Kočař také nabízí namísto obvyklých dvou let sedmiletou záruku. „Věřím, že zájem poroste. Ve světě i tady v Česku. Někdo si letadlem plní celoživotní sen, někomu to jen uspokojí potřebu snadno cestovat. Já ho vnímám spíš jako životní styl,“ říká a s úsměvem přidává další důvod, proč se do celé akce pustil. Už brzy totiž dokončí pilotní zkoušky a do kokpitu svých letadel konečně usedne i on sám.