Křižovatka 68/89

Rok 1968 se stal mýtem a není snadné jej zařadit, rok 1989 je historickou událostí srovnatelnou s ukončením světové války či zánikem kolonialismu. Existují mezi nimi paradoxní souvislosti.

Svoboda roku ‘68 nespadla z nebe. Česká pozdní 60. léta byla bohatá na ideje a dramata – dokořán otevřela trauma teroru, nesvobody a cenzury, vracela se k etickým a estetickým gruntům české evropské kultury první poloviny století a také oživila utopii o svobodě (nerovnosti) v socialismu (rovnosti). Intelektuálové se zbavovali iluzí, ještě ne všech, ale začali svobodně myslet navzdory vnitřním i vnějším blokádám. To vyžadovalo osobní nasazení i nadosobní étos – hledání svobody se proto spojilo se společenskou angažovaností, dnes blahosklonně přehlíženou. Vlastními silami vybřednout z bažiny, do níž jsem spadl vlastní vinou – to vůbec není málo! Práce na překonání totalitní identity a reality však sotva začala, a kdyby ji nepřeválcovaly tanky, změnila by se v bouřlivý proces plný konfrontací s nejistým vyústěním. Krátká extáze svobody dala vzniknout mýtu o přerušené revoluci. Dovršit ji mohl jen další převrat.

Jenže svoboda roku ’89 nebyla na režimu vyvzdorována emancipačním tlakem společnosti. V tom je velký rozdíl. Porovnání společenské sebereflexe v dobových komentářích z let 1968 a 1990 přináší nelichotivé zjištění. V roce nula jsme byli dutí – to jest připravení k naplnění nebo vycpání. Dějiny se posunuly o dvacet let, utopie společnosti založené na svobodě a rovnosti splaskla a my jsme byli doslova vrženi do živlu svobody bez přívlastků. Každý velký převrat doprovází zjednodušení chaotické skutečnosti pomocí ideologie. V listopadu ‘89 ale nastala změna především v důsledku zahraničních vlivů a dominantní ideologii postrádala. Střízlivé chartistické ideály lidských práv a politického dialogu ji nemohly nahradit. Rychlou a tvrdou reakci proti autoritám roků ‘68 a ‘77 tak nevyvolalo údajné nebezpečí nepolitické politiky, nýbrž především potřeba legitimizovat hospodářskou změnu. Z importovaného neoliberalismu, vyhlášeného vítěze střetu ideologií, zůstává dnes jen tvrdé jádro – svobodný jedinec v mechanismech trhu. Individualismus se pomstil kolektivnímu utopismu za 20. století. Skončily dějiny jako pokrok, zůstávají dějiny jako koloběh nových dějů a použitých ideologií. Návrat starých utopií v jiných podobách a ustrojeních nelze vyloučit.