Královské kotvy

V obrovském Buenos Aires jsou dvě titěrná království. Vklouznu do nich a hned se cítím v roli poddané jako ryba ve vodě. Když přijdu do thajského bufetu, ze strachu bych si nejraději sundala boty a po špičkách, tichounce jako myška si nabrala jídlo do plastikové misky. V nablýskaném, bíle vykachlíčkovaném, proskleném chrámu paní Mu bych tím možná dala najevo svou úctu a dobré vychování.

V Buenos Aires v bufetu U Thajky Mu se vaří tak, že i tomu největšímu vymetači pařížských lahůdkářství by tady kapaly na podlahu sliny. Hned by je ovšem poslušně otřel. My všichni, kdo jsme náhodou objevili tenhle zázrak – půl kila přepychového jídla za čtyřicet korun, se cítíme jako sekta vyvolených. A kněžkou našich obědů je paní Mu. Může jí být osmdesát nebo klidně sto. Přestože v Argentině žije padesát let, neumí španělsky. V jejích očích se ale jako na světelném displeji dočtete všechno. Když to nestačí, přidá ruce a mimické svaly. Indiánský kluk si omylem vzal místo půlkilové kilovou misku a paní Mu začala prskat jako křeček nakažený vzteklinou. Chudák indián si okamžitě naládoval celé kilo a Mu ho za to odměnila spokojeným úsměvem. Všichni se snažíme paní Mu vyhovět, nezklamat ji.

O dva bloky dál, vedle rušné hlavní třídy, ukryté v poryvech smogu, se nachází další království jedné ženy. Malý krámek s výlohou, v níž jsou šaty nainstalované na otřískaných figurínách s takovou grácií, že mám pokaždé chuť zahodit své neforemné svršky do popelnice. Před krámkem stojí stařenka s myším obličejem a kouří cigaretu. Jmenuje se Isabella a pochází z Neapole. Španělsky taky neumí. Mluví italsky. Beru do ruky fialovou sukni a Isabella mi rozkáže: „Šup, vyzkoušet!“ Poslušně na sebe sukni natahuju, ale protože jsem četla, že fialová je barvou infantilních lidí, raději sukni Isabele vracím s tím, že je moc fialová. „Pch, fialová nosit teď!“ O týden později, když Buenos Aires zčista jasna zaplavila vlna fialových sukní, svetrů a šál, si poslušně odnáším fialový kabátek.

Ty dvě, Mu a Isabella, se staly pevnými kotvami mých dní. Vím, že oběd se podává od dvanácti do tří a svět bude alespoň na půl hodiny spořádaný, voňavý a čistý. A vím, že Isabella bude vždycky stát před krámkem a vědět, co bych si měla koupit. Jak se staly královnami, ale nevím. Vkládám jim však bez obav do rukou svůj žaludek a svou image, protože jsou silné, spravedlivé a nikdy mne neprodají do otroctví špatného jídla a nevkusu.