Hladovku na nás

Tak úspěšnou reklamní kampaň od nevládní či nestátní organizace jsme ještě v Česku nezažili. Hraje na city, strachy a zároveň využívá všech možností současné techniky. Jan Tamáš a Jan Bednář drželi v pražské kanceláři hladovku proti americkému radaru. Lidé se na ně mohli chodit dívat, média každou chvíli dostávala zprávy o jejich zdraví, navštěvovali je předsedové stran, umělci, přijal je i ministr zahraničí, dostávali sponzorské dary.

O nic jiného než o reklamu nešlo. Hladovka se většinou volí jako možnost protestu ve chvíli, kdy nějaké téma uniká veřejnosti, a je třeba ji proto vyburcovat. Nebo když se porušují práva ze strany mocných a žádné obranné prostředky nefungují. Jenže nedávní hladovkáři mají stejný názor jako tři čtvrtiny veřejnosti a v tuto chvíli i většina politické scény. Kabinet se také pevně drží procedur parlamentní demokracie. Tak kde je problém? Takovýhle protest je značný luxus. Jestli šlo hladovkářům o to, aby je známé osobnosti a lidé poplácávali po zádech, tak se to podařilo. Museli totiž vědět, že víc touhle formou neprosadí.

Matěj Stropnický v deníku Právo oba Jany přirovnal k Janu Palachovi. A k tichu veřejnosti po schválení radaru vládou napsal: „Také po srpnu (1968) tehdy nastávalo ticho.“ Jsme tedy podle něj na prahu normalizace. Kde ji vidí? Palach protestoval proti nesvobodě, proti apatii veřejnosti, proti znásilňování lidských práv ze strany komunistů, se kterými mimochodem chce Stropnický spolupracovat. Palach volil poslední možnost.

Dobrá, hladovkáři i Stropnický mají právo na omyl, protože jde o laiky. Jak si ale vysvětlit, že se k putovní hladovce přidávají zákonodárci sociální demokracie a jedna zelená poslankyně? Vždyť to oni v parlamentu rozhodnou, jestli tu radar bude, nebo ne. Máme tedy hodit parlament do koše? Možná se jim nelíbí forma diskuse, ale kdyby ČSSD dřív veřejnosti oznámila, že zahájila jednání s Američany o radaru, byla by delší a možná lepší. Kampaň vlády byla arogantní a nekvalitní, ale to je v postkomunistické zemi bohužel téměř normou. Stejně to vypadalo při vstupování do NATO, EU, při jednání o evropské ústavě, což bylo za vlády sociální demokracie.

ČSSD by se měla přestat chovat jako populistická strana, která se spoléhá jen na to, že získá více bodů, a zapomíná, že přichází o kredit.